Bylo jen otázkou času, kdy nějaký zvídavý a všímavý člověk učiní první zářez do kosti, kmene stromu, kdy uváže první uzlík na koženém řemínku, vyryje rýhu do kamene. A při dalším východu Slunce či Měsíce znovu a znovu. Později byly tyto značky nahrazeny něčím trvalejším, než zářez do kmene stromu. Nejdříve hliněné, kruhové valy, později kamenné stavby a často i jednotlivé kameny, umístěné na významných pozorovacích místech v krajině.
Měření času pozorováním nebeských těles nabylo významu již před 10 000 lety, s počátky zemědělství na Středním východě. Znalostí a zkušeností mnoha předchozích generací bylo použito ke stanovení doby, kdy je třeba zasít, sklidit či vyhnat dobytek na pastvu. Žádná starověká civilizace a první státní útvary se neobešly bez měření času a kalendáře. Na tyto kultury však hledět nebudeme. Vrátíme se ještě o tisíce let nazpět, do doby, kdy kamenné bloky egyptských pyramid ještě čekaly v lomech na své stavitele.
Tehdejší příroda Evropy byla drsná a nedala člověku nic zadarmo. Zvláště na sever od Alp. Naši předkové nemohli počítat s mnoha teplými dny, dlouhým slunečním svitem, plochami rodící půdy a dvojí roční sklizní. Většina území byla pokryta souvislým kobercem listnatých lesů, v podhůří hor s bažinami. Vyrvat jí kousek úrodné půdy bylo velmi pracné a výsledek byl značně nejistý. Trojnásobný zisk zrna, oproti setbě, to už byla velmi dobrá úroda. Člověk té doby musel tedy pečlivě volit čas kdy zasít a kdy sklidit. Byla to leckdy otázka přežití. Jeho znalosti pohybu Slunce a ostatních nebeských těles rázem nabyly na svém významu. Nezáleží na tom, že tyto údaje byly známy jen úzké vrstvě zasvěcených, kteří pochopitelně těchto znalostí využili k privilegovanému životu. Tyto znalosti však umožnily přežít všem, což bylo rozhodující. I dnes se setkáváme s tajuplnými kameny, či řadami, které jsou opředeny množstvím lidových pověr a pověstí. Plynula staletí a pohanské kultovní symboly na sebe většinou přijaly znaky křesťanství, což je někdy uchránilo od zničení. Až do dnešních dnů.
Jejich tvůrci odešli, ale jejich dílo zůstalo. Pocity nadřazenosti a pohrdání k jejich práci však bychom mít neměli. Minuli jsme se jen o 200 generací. Byli to tedy již naprosto stejní lidé jako my. Zaslouží si naopak naší úctu, protože k přežití museli použít něco, na co my už leckdy zapomínáme. Je to rozum.
Jejich práce bychom si měli vážit a o památky na ně se starat, pečovat o ně a ze sobeckých zájmů je neničit.
Zapomeňte nyní na hranice. Nejen na ty administrativní, které si rozparcelovaly tuto planetu již velmi dávno. Vrátíme se do doby, kdy nebyly. Nebyly ani národy. Byla jedna jediná, megalitická civilizace, obývající tuto planetu. Slunce a Měsíc se staly univerzálními, celosvětovými božstvy. Slunce, zdroj života, před kterým prchají běsi a noční příšery. Zůstaneme v tehdejší Evropě. Temže se stále ještě vlévá do Rýna a ledovce na severním obzoru jsou pořád ještě dobře viditelné. Kameny jsou věčné. Nehnijí jako dřevo, nerozpadají se v prach, jako lidské tělo. Tatranské štíty se dosud třpytí ledem. I v tom nejparnějším létě. Dobře poslouží našim záměrům.
Občanské sdružení s názvem Nezdolný vrch, které sídlí v podtatranském městě Kežmarku, tuto minulost odkrývá. Výstupem na Michalský vrch, nad místním nádražím se jistě nezadýcháte. Je to spíš mírně stoupající pláň. Co vás však jistě zaujme, je pásmo Vysokých Tater, které se před vámi rozprostírají jako na dlani a v plné kráse. Nemusíte být profesionálními astronomy na to, abyste zjistili, že nad těmito horami zapadá Slunce v období od jarní rovnodennosti a přes letní slunovrat opět k rovnodennosti podzimní. Půlroční obzorový kalendář, přesný ukazatel času, ve kterém jsou jeho číslicemi a dny tatranské štíty. Impulsem pro výzkum a potvrzení této domněnky byla fotografie, z knihy kežmarské historičky Nory Barátové. Na snímku je zachyceno pět stojících, velkých balvanů, které se na tomto kopci kdysi nacházely. Místo, odkud se bedlivě obhlížel obzor. To dostačovalo.
Vše se dá vypočítat a zde to bylo matematicky dokázáno. S matematikou se polemizovat nedá, což je výhodou. Prostě to tak je. Pokud navštívíte Kežmarský hrad, který rozhodně stojí za vidění, nezapomeňte navštívit i výstavu tohoto sdružení, která je umístěna v jeho prostorách. Tatranský Stonenhenge – Král času. Velmi případný název. Je připravena na profesionální úrovni a obdivovatelé znalostí našich dávných předků si přijdou na své. Deset let pečlivé práce, informační tabule, předměty, vysvětlující video. Není jen Stonenhenge v jižní Anglii, není jenom Carnac v Bretani. Vysoké Tatry jsou naprosto unikátním a dokonalým obzorovým kalendářem. Není třeba zde vše podrobně popisovat. Udělejte si čas a jeďte se podívat. Tak, jako já.
Zdroj: vlastní zdroj
