Polární záře se stala neodmyslitelnou součástí našich představ o těchto nehostinných krajích. Stejně jako sobí spřežení, lední medvědi či kajaky Eskymáků. Využiji nyní chladu, který pociťujete a pokusím se o stejně chladné a střízlivé vysvětlení. Polární záře není přesný název. Přesnějším je výraz Aurora borealis, severní záře, který poprvé použil francouzský filozof a astronom Pierre Gassendi, ve dvacátých letech sedmnáctého století. I on se mýlil, protože stejné úkazy probíhají současně i v oblastech pólu jižního. Nemohl to vědět a ti, kdož znají historii dobývání jižního pólu, mu to rádi odpustí.
Za polární září nemusíte jen vysoko na sever. I v našich šířkách mírného pásu ji můžeme spatřit. Není to sice každý den, ale také nejen jednou za život. Zlatá střední cesta a dvou až tříletý odstup se dá ještě tolerovat. Jen to chce opravdu tmavou a hlavně jasnou noc, protože tyto úkazy se odehrávají na samých hranicích vesmíru. Ve výškách 80 až 100 km. Někdy se i přírodní úkazy vymknou kontrole. V lednu 1938 byla v Čechách tak jasná a rudá polární záře, že se ku Praze začali sjíždět hasiči z celého okolí. Doba byla zlá a válka na spadnutí. Milovníkům symboliky můžu prozradit, že podobná polární záře, i když podstatně slabší, byla pozorována i 17. 11. 1989.
Tyto úkazy má na svědomí Slunce a magnetické pole Země. Každá silnější erupce na Slunci vyvrhne do prostoru obrovské množství části. Pohybují se takovými rychlostmi, že hravě uniknou jeho gravitačnímu poli. Dříve, ještě než vědci poznali podstatu, museli spoléhat pouze na náhodná pozorování. Nyní už je to daleko jednodušší. Světelný paprsek z této erupce dorazí k Zemi za osm minut a vědci už vědí, že mají balit kufry. Proudy částic, které se vlečou za světlem podstatně pomaleji, dorazí asi po dvou dnech.
Každý z nás viděl klasický školní pokus. Magnet, na něm položený papír a jemné, železné piliny, které se krásně a názorně seřadí podle magnetických siločar. Planeta Země je naprosto totéž. Magnetické siločáry odrazí každou nebezpečnou částici do vesmíru. Jen nepatrný zlomek stéká podél těchto siločar k magnetickým pólům planety. Zde vstupují do atmosféry a sráží se s atomy kyslíku. Vznikne doutnavý výboj. Naprosto stejný, jako v neonové, reklamní trubici. Jen ty rozměry jsou trochu velkorysejší.
