Turista zvyklý na rušné bulváry, davy lidí, spousty lákadel a reklam na všechno možné, se zde bude cítit asi dost nesvůj. Je to opravdu bohem zapomenutý kraj. I dnes, na počátku 21 století. Hluboké lesy, divoká, rozeklaná skaliska a údolí se strmými srázy. Jak to zde vypadalo před šesti stoletími, si můžeme jen domýšlet. Rušné staveniště hradu Houska, kterému přihlížely smečky vlků, v nekonečných okolních lesích.
Slzy svatého Vavřince. Meteoritický roj Perseid, který v polovině srpna dosahuje svého maxima. Toto poetické, lidové pojmenování, je až děsivě příznačné. Slzy tohoto mučedníka jistě mizely stejně rychle, jako jasné stopy po meteoritech na noční obloze. Svatý Vavřinec byl totiž v roce 258 upečen na kovovém roštu. Diktátoři starověku neměli křesťany příliš v lásce, to už byl takový tehdejší kolorit.
Sedět u táborového ohně a hledět do plamenů patří k těm nejpříjemnějším zážitkům. Ostatní už odešli spát, nebe je poseté hvězdami, ale vám se spánek vyhýbá. Krajina se propadá do tmy, ale vám je to lhostejné. Kdesi v hlubinách lidské podstaty se probouzí atavistický pocit bezpečí. K ohni si žádné zvíře netroufne. Čas se posunul kamsi do doby kamenné a zabrnkal na ty nejtajnější struny lidského já. Máme to v těch nejstarších genech a máme to všichni.
Žil kdysi velmi moudrý muž, jehož jméno upadlo v zapomnění. Ničím se neproslavil, nikde nemají jeho sochu v nadživotní velikosti. Pouze učil děti číst a psát. Možná, že je občas vytahal za ucho nebo postavil do kouta s oslí hlavou. Žáček Leonardo jistě nebyl výjimkou. I když přeci jenom….
Ohmataný, mnohokrát použitý snář, v knihovně po babičce. Pro někoho nostalgické, pro někoho úsměvné, pro někoho naprosto zbytečné a iracionální. Moderní doba nepřeje snům. Chce realitu. Chce něco, na čem lze uplatnit vědecká metoda. Nač ztrácet čas s něčím tak neuchopitelným, jako jsou sny. Jsou vůbec k něčemu? To je otázka.
Lidé již v dávných časech pozorovali přírodu. Nebyli přírodou obklopeni, žili v ní, byli její součástí po celý život. Příroda člověka živila, ale byla i často velice krutá a lidé nezřídka zápasili o holé přežití. Plynuly věky a lidé zjistili, že některé přírodní jevy se pravidelně opakují. Viděli Slunce vycházet i zapadat každý den na jiném místě obzoru. Sledovali, jak každý den stoupá na obloze stále výš a více hřeje, aby po určitém čase zesláblo a uvadlo, stejně jako jejich okolní svět. Pozorovali i to druhé, noční světlo, které nehřálo, ale i noc za nocí ubývalo, až se jeho srpek ztratil v ranních červáncích. Po nějakém čase se však objevilo a opět narostlo do tvaru zářícího, stříbrného kotouče.
Poutní místo, které tu symbolickou trnovou korunu opravdu nosí. Pokud chcete prožít nostalgické vzpomínky na doby velmi trpké, nesmíte na svých cestách toto místo vynechat. Nečekejte však placená parkoviště a všechny vymoženosti dneška, které rozmazleným turistům vycházejí vstříc jen proto, aby vytáhli naditou peněženku. Turistická mapa se vám zaručeně bude hodit.
Archeologie je relativně velmi mladá věda. Není na tom nic divného. Historie musí nejdříve zestárnout, aby bylo možné odhalovat minulost. Osmnácté století lze pokládat za její počátek, jako systematické vědy. Předchůdcem archeologie byly sbírky starožitností a nelze tedy vynechat známého mecenáše Rudolfa II. který je oblíbeným panovníkem. Nálezy v Pompejích, i známé, anglické Stonehenge. České země však rozhodně nezůstávaly pozadu. Osvícenství a moderní vědy dorazily i do české kotliny.
Pokud zaslechneme slovo alchymie či alchymista, máme velice rychle jasno. Téměř okamžitě nám vyvstane před očima film Císařův pekař a doba podivínského panovníka Rudolfa II. Alchymistou je starý muž, s bílým plnovousem, oděný do dlouhého, černého hábitu, který je pošitý hvězdami, půlměsíci a astrologickými symboly. Sklepení s mnoha ohništi, na kterých ve skleněných křivulích, prapodivných tvarů, bublají kapaliny nejrůznějších barev, a hustý dým se hromadí pod kamenným klenutím.
Dvacátý osmý červenec 1914. Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Uplynul měsíc od chvíle, kdy svědomitá hospodyně, paní Müllerová, oznámila panu Švejkovi, že v Sarajevu zabili Ferdinanda. Stopa směřovala do Bělehradu a Vídni bylo vše jasné. Srbsko nesplnilo potupné podmínky, směřující k vyšetření incidentu, a císař pán se rozhodl trestat. První kostka domina se začala kácet. Podpisy na dohodách a smlouvách začaly platit, a do měsíce byla ve válečném konfliktu zapojena téměř celá Evropa.