Turista zvyklý na rušné bulváry, davy lidí, spousty lákadel a reklam na všechno možné, se zde bude cítit asi dost nesvůj. Je to opravdu bohem zapomenutý kraj. I dnes, na počátku 21 století. Hluboké lesy, divoká, rozeklaná skaliska a údolí se strmými srázy. Jak to zde vypadalo před šesti stoletími, si můžeme jen domýšlet. Rušné staveniště hradu Houska, kterému přihlížely smečky vlků, v nekonečných okolních lesích.
Slzy svatého Vavřince. Meteoritický roj Perseid, který v polovině srpna dosahuje svého maxima. Toto poetické, lidové pojmenování, je až děsivě příznačné. Slzy tohoto mučedníka jistě mizely stejně rychle, jako jasné stopy po meteoritech na noční obloze. Svatý Vavřinec byl totiž v roce 258 upečen na kovovém roštu. Diktátoři starověku neměli křesťany příliš v lásce, to už byl takový tehdejší kolorit.
Sedět u táborového ohně a hledět do plamenů patří k těm nejpříjemnějším zážitkům. Ostatní už odešli spát, nebe je poseté hvězdami, ale vám se spánek vyhýbá. Krajina se propadá do tmy, ale vám je to lhostejné. Kdesi v hlubinách lidské podstaty se probouzí atavistický pocit bezpečí. K ohni si žádné zvíře netroufne. Čas se posunul kamsi do doby kamenné a zabrnkal na ty nejtajnější struny lidského já. Máme to v těch nejstarších genech a máme to všichni.
Žil kdysi velmi moudrý muž, jehož jméno upadlo v zapomnění. Ničím se neproslavil, nikde nemají jeho sochu v nadživotní velikosti. Pouze učil děti číst a psát. Možná, že je občas vytahal za ucho nebo postavil do kouta s oslí hlavou. Žáček Leonardo jistě nebyl výjimkou. I když přeci jenom….
Ohmataný, mnohokrát použitý snář, v knihovně po babičce. Pro někoho nostalgické, pro někoho úsměvné, pro někoho naprosto zbytečné a iracionální. Moderní doba nepřeje snům. Chce realitu. Chce něco, na čem lze uplatnit vědecká metoda. Nač ztrácet čas s něčím tak neuchopitelným, jako jsou sny. Jsou vůbec k něčemu? To je otázka.
Lidé již v dávných časech pozorovali přírodu. Nebyli přírodou obklopeni, žili v ní, byli její součástí po celý život. Příroda člověka živila, ale byla i často velice krutá a lidé nezřídka zápasili o holé přežití. Plynuly věky a lidé zjistili, že některé přírodní jevy se pravidelně opakují. Viděli Slunce vycházet i zapadat každý den na jiném místě obzoru. Sledovali, jak každý den stoupá na obloze stále výš a více hřeje, aby po určitém čase zesláblo a uvadlo, stejně jako jejich okolní svět. Pozorovali i to druhé, noční světlo, které nehřálo, ale i noc za nocí ubývalo, až se jeho srpek ztratil v ranních červáncích. Po nějakém čase se však objevilo a opět narostlo do tvaru zářícího, stříbrného kotouče.
Poutní místo, které tu symbolickou trnovou korunu opravdu nosí. Pokud chcete prožít nostalgické vzpomínky na doby velmi trpké, nesmíte na svých cestách toto místo vynechat. Nečekejte však placená parkoviště a všechny vymoženosti dneška, které rozmazleným turistům vycházejí vstříc jen proto, aby vytáhli naditou peněženku. Turistická mapa se vám zaručeně bude hodit.
Archeologie je relativně velmi mladá věda. Není na tom nic divného. Historie musí nejdříve zestárnout, aby bylo možné odhalovat minulost. Osmnácté století lze pokládat za její počátek, jako systematické vědy. Předchůdcem archeologie byly sbírky starožitností a nelze tedy vynechat známého mecenáše Rudolfa II. který je oblíbeným panovníkem. Nálezy v Pompejích, i známé, anglické Stonehenge. České země však rozhodně nezůstávaly pozadu. Osvícenství a moderní vědy dorazily i do české kotliny.
Pokud zaslechneme slovo alchymie či alchymista, máme velice rychle jasno. Téměř okamžitě nám vyvstane před očima film Císařův pekař a doba podivínského panovníka Rudolfa II. Alchymistou je starý muž, s bílým plnovousem, oděný do dlouhého, černého hábitu, který je pošitý hvězdami, půlměsíci a astrologickými symboly. Sklepení s mnoha ohništi, na kterých ve skleněných křivulích, prapodivných tvarů, bublají kapaliny nejrůznějších barev, a hustý dým se hromadí pod kamenným klenutím.
Dvacátý osmý červenec 1914. Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Uplynul měsíc od chvíle, kdy svědomitá hospodyně, paní Müllerová, oznámila panu Švejkovi, že v Sarajevu zabili Ferdinanda. Stopa směřovala do Bělehradu a Vídni bylo vše jasné. Srbsko nesplnilo potupné podmínky, směřující k vyšetření incidentu, a císař pán se rozhodl trestat. První kostka domina se začala kácet. Podpisy na dohodách a smlouvách začaly platit, a do měsíce byla ve válečném konfliktu zapojena téměř celá Evropa.
Přiznám se, že jsem si ji všiml teprve minulou sobotu. Chodím okolo velmi často, ale nezastavuji se, bydlím nedaleko. Je umístěna docela šikovně. Musíte se dobře dívat, abyste ji zahlédli mezi vysokými keři. Zamíříte-li však po cestičce k lavičkám, nemůžete ji minout. Nedaleký pomníček Jana Husa neprotestuje. Nemá proč. Mistr Jan přeci chtěl návrat církve k původní ryzosti a ta arménská je přeci nejstarší. Nejstarší křesťanské království vzniklo v době, kdy se Řím ocitl za zenitem své moci.
Je to zvláštní plyn. Naprostá většina z nás se s ním setkala již v dětství. Na poutích či v průvodech s pestrobarevnými balónky, které nám velmi často kamsi odletěly. Nejjednodušší prvek a současně ten nejrozšířenější v celém vesmíru. Stavební kámen a prazáklad všeho. Lehoučký, bezbarvý a v pozemské atmosféře v naprosto zanedbatelných koncentracích. Je to vodík.
Létání patří mezi standardní pohádkové činnosti. Létají draci, kouzelníci, ptáci Ohniváci, andělé, čerti a čarodějnice. Zde je létání povoleno jaksi samozřejmě. Pokud létají lidé, například princ či chudý chasník, spěchající pro živou vodu, už je to horší. I pohádky respektují fyzikální zákony, které říkají, že člověk létat vlastními silami neumí. Švec Ondra, spěchající na nízké letové hladině za princeznou Jasněnkou, je výjimkou, která potvrzuje pravidlo. V takovém případě má člověk k dispozici někoho, kdo mu to umožní.
Na počátku byl dětský sen, starat se o exotická zvířátka. Volání divočiny a lvice Elsa, se stalo kultovním filmem, a Joy Adamsonová vzorem. Nevyšlo to, dítě míní, rodiče mění, a tak se tento sen splnil až v dospělosti. Nebyly to však šelmy, nýbrž papoušci. Byla to dobrá volba. Těžko by se našel člověk, který papoušky nemá rád, i když řečeno slovy klasika, ptáci po ránu jsou tou nejhorší havětí na světě.
Pokud stavíte dům, vždy na konci stavby zbyde nějaký materiál. Na jakékoliv stavbě. Příroda není zase až tak úplně dokonalá. Také nedokáže využít stavební materiál beze zbytku. To platilo i při vzniku naší Sluneční soustavy. Je to už docela dávno, více jak čtyři a půl miliardy let, ale zbytky lze nalézt stále. Třeba za jasné letní noci, když padá hvězda a vy víte, že byste si měli něco přát.
Představte si, že se píše rok 4300. Proč zrovna tolik, záhy vysvětlím. Existuje jeden celosvětový, univerzální jazyk a jednotné písmo. Archaické, starověké jazyky, jako je třeba čeština, už nikdo nezná. Nikdo jimi nemluví, ani nepíše, i když potomci tohoto národa se stále ještě dají najít. Možná ještě tak čínské nebo španělské či anglické knihy se vyskytují, v sejfech archivů, s vzácnými tisky. Čeština trápí lingvisty po celém světě. Tajuplné znaky stále odolávají pokusům o rozluštění.
To nezní příliš optimisticky, že? Však se také ozývá v prostředí, které nám mnoho optimismu nepřidá, ba dokonce na slabší jedince může působit depresívně. Připomíná nám totiž vlastní konečnost. Snad nás jen může uklidnit fakt, že už žijeme v době, kdy hromady popela, místo prázdných očních důlků v lebkách, nikoho zajímat nebudou. Dnes už takovou kostnici nikdo nesestaví.
Tato magická rostlina se stala téměř synonymem pro dobu císaře Rudolfa II. Pro dobu alchymistů i šarlatánů. Tajemná zákoutí Starého města, křivolaké uličky, osvětlení lucernami a zkazky o dobách minulých. Čas se pojednou vrátí o staletí zpět a jsem si jist, že kdybyste potkali muže v renesančních šatech, který spěchá do své laboratoře, jistě by vás to v té chvíli vůbec neudivilo.
Nejdříve se vás na něco zeptám. Jakpak je starý váš dům? Sto let? Nebo bydlíte v paneláku, kterému může být tak o polovinu méně? Jistě už se tyto stavby dočkaly nových fasád, zateplení, nových zářících barev. Napadlo vás někdy, jak tyto stavby budou vypadat, až od jejich stavby uplyne více než šest století? Jistě se nyní usmíváte, protože je vám jasné, že to nepřipadá v úvahu.
Co si představíte, když slyšíte slovo jezuita? Mladší generace zřejmě nic, ti starší si vybaví povinnou četbu spisovatele Jiráska, který byl většinou u maturity upřímně nesnášen. Většinou končí u nedoceněného románu Temno. Krhavý pohled, úlisný úsměv bezcitného fanatika s křížem, jehož následují ozbrojení pohůnci, aby tu jedinou pravdu a lásku lidem vtloukli pod lebeční kosti. Že to není pravda? Jezuité přece šířili vzdělání, obětovali se při misijních činnostech i morových epidemiích. Ani černá, ani bílá. Pravda leží, jako vždy, někde uprostřed.