Dnes navštívíme jezuitskou kolej v Jindřichově Hradci. Nebojte se, nebude to rozhodně nuda. Na chodbách nepotkáte žádné zachmuřené a přísné tváře mužů Tovaryšstva Ježíšova. Budova je již celkem slušně nasáklá minulostí. Byla založena na počátku července roku 1595 Adamem II. z Hradce. Pan Adam se tehdy plácl přes kapsu a nechal zbourat asi dvacet domů, aby získal potřebné parcely. Nebyl to jen tak někdo, jako nejvyšší purkrabí Pražského hradu a kancléř císaře Rudolfa nebyl žádná nicka. Tolerantní muž, co se týče náboženských otázek, byl však převychován svoji bigotní manželkou Kateřinou z Montfortu, a tak se jezuité usadili v Jindřichově Hradci..
Jejich působení trvalo více než dvě století a za tu dobu zde na jejich gymnasiu získalo vzdělání mnoho významných lidí. Například sedmihradský kníže František II. Rákóczi. Studium nebylo jen pro smetánku, ale i pro talentované děti poddaných, kterým bylo vzdělání poskytnuto bezplatně. Pochopitelně, něco za něco platilo i zde. Podmínkou bylo katolické vyznání. Tato bez ironie bohulibá činnost, byla ukončena v roce 1773, kdy byl jezuitský řád zrušen.
Před osmnácti lety, přesněji od roku 2003, se akademický malíř Tomáš Švéda začal věnovat nástěnným malbám, které se měly ukrývat pod několika desítkami vrstev novodobých nátěrů. V refektáři, což byla jídelna, objevil nádherné fresky, alegorie na vědy a kardinálské ctnosti. Nalezneme zde obrazy, která nás určitě zarazí a přinutí k přemýšlení. Ztvárnění lékárenství s chemickým nádobím a magistrem, který roztlouká jakési koření, hned vedle je pitva člověka, bedlivě sledovaná přítomnými studenty a na třetím obrazu se student učí historii erbů šlechtických rodů. Zajímavější je však strop, s vyobrazením pohanského boha Apollona a s černým Pegasem k tomu. Pohanský výjev u jezuitů? To si tehdejší malíř docela troufl, ale dílo se zřejmě jezuitům líbilo a tak přivřeli oči. Nyní tyto krásné prostory slouží ke slavnostním příležitostem, jako je například vítání občánků. Předávání vysvědčení se odehrává za dobrého počasí na nádvoří, což bylo i letos.
Dnes se v této budově nachází muzeum fotografie a filmové techniky, které rozhodně stojí za zhlédnutí. Od pradědečků dnešních fotoaparátů, až po moderní dnešek. Usmějeme se jim, ale posměch si nezaslouží. Bůh ví, co na naší technice bude k smíchu za sto let To, co dnes s klidem vsunete do kapsy, mělo kdysi rozměry kufru a tehdejší fotograf potřeboval nejen jisté oko a šikovnost, nýbrž i pořádnou fyzickou sílu. Výstavy fotografií, které mohou uklidnit začátečníky faktem, že kvalitu rozhodně nedělá jen cena přístroje. Jezuité ve své koleji však nabízejí mnohem více. Besedy, přednášky, autorská čtení, vernisáže začínajících autorů.
Každý správný dům má svoje tajemství a zdejší prostory rozhodně nejsou výjimkou. Budete kráčet po starobylých chodbách. Třeba potkáte pana správce Jakuba Horčického, který zde působil na počátku sedmnáctého století. Ano, to je jeden z vlastníků Voynichova manuskriptu. Dveře se samy otevírají, ale nikdo jimi neprochází. Místní by vám o tom mohli vyprávět. Můžete se o tom přesvědčit na vlastní oči. Je zde i kavárna a posezení na nádvoří, kde zaujme velmi zajímavě řešená, kývající kašna, či v přilehlé zahradě, je velmi příjemné. Celý areál je umístěn v centru města, ale tak šikovně, že je opravdu oázou klidu. Bez aut a hlučícího davu. Nedaleký patnáctý poledník v dlažbě a restaurace stejného názvu, kde si můžete za pár korun koupit certifikát, že jste překročili tento významný, zeměpisný bod.
Zdroj: vz
