Není to atavismus jediný. Stačí k tomu výlet do přírody a běžící zajíc. Myslíte si, že začnete vyděšeného hlodavce zoologicky zařazovat? Ale kdeže. Vsadím se s vámi, oč chcete, že vaše oči budou hledat nejbližší kámen. Nemůžete za to, to si jen příroda zažertovala a ponechala vám pud lovce. Máme vlastně štěstí, že jsme na špici potravinového žebříčku. Nemáme svého predátora. Ale to neplatí absolutně. Jsme na té špici jen do té chvíle, svíráme-li v rukou účinnou zbraň. Tím jediným se lišíme a vyčníváme z živočišné říše. Naprostá většina tvorů této planety vládne větší fyzickou silou. Bystřejšími smysly. Jsou rychlejší, obratnější. Beze zbraní bychom jako živočišný druh už dávno vymřeli. Příroda je spravedlivá. Nejsi silný? Dobře, budeš tedy rychlý, abys mohl uniknout. S člověkem byl problém. Co mu dát do vínku aby dostal šanci? Co třeba rozum? To, co nám pomáhá ovládat tvorstvo této planety je několik šedých buněk mozkových navíc. I tato schopnost se za nesčetná tisíciletí vepsala do lidské podstaty. Život je boj. Někdy doslova. Jen naprosto naivní člověk si může myslet, že tento fakt zvrátí pouhým nařízením. Vyrazit člověku zbraň z ruky je cesta do pekel. Možná na čas, ale rozhodně ne navždy. Nebránit se, je proti lidské přirozenosti.
Mamutík je velmi rozmrzelý. Převaluje se z boku na bok a ne a ne usnout. V poslední době jde v tlupě všechno od desíti k pěti. Přitom to vypadalo tak nadějně. Lov se už delší čas nedařil a několik hubených zajíců tlupu nenasytilo. Byl hlupák, když tomu vykrmenému náčelníkovi spojených tlup kývl. Hromada nových pazourkových pecek a pár sobů k tomu, to bylo jako sen. Když ptáčka lapají…. Však mu také všichni tleskali, když si ti dva podali ruce. A dnes? Ohniště u vchodu do jeskyně? Nepřípustné, děti dýchají karcinogeny. Kruh z kamenů musí mít předepsané rozměry, správnou vzdálenost, a jen tak něco už v něm nespálíte. Žvýkat šťovík, po orgiích v konzumaci masa?? Nepovoluje se, obsahuje zakázané látky. Předepsaná délka kožešin kolem pasu, a dokonce i povolení k … Kde jsou ty časy, když si vyhlédl nějakou pěknou ženu ze sousední tlupy a počkal, až muži odejdou na lov. Sama mu řekla, kam ji má praštit, aby ji to moc nebolelo a mohl ji za vlasy odtáhnout do svého vlastnictví. Dnes je to však mnohem horší. Naštěstí už je mu skoro třicet a tak nemá na sex ani pomyšlení. Vůbec těm mladým nezávidí.
Potom zaslechl šramot. Opatrně vykoukl přes skalní převis a přeběhl mu mráz po zádech. Jeskynní medvěd. Po dlouhé zimě je vyhublý, kůže na něm jen visí a bude tedy značně při chuti. Pach masa ze staženého soba je neodolatelný. Musí vzbudit ostatní lovce. Kdo sakra hlídá ten oheň, je v něm jen pár žhavých uhlíků. Pak se nemůžeme divit, že se medvěd odváží tak blízko. Strážce má výmluvu pohotově. Už je po půlnoci a od dvanácti do šesti nesmí oheň planout, aby se nenarušil noční odpočinek. Je to nařízení spojených tlup a ani ty, náčelníku, na něm nemůžeš nic změnit. Mamutík sáhne po svém oštěpu, ale nahmátne jen obyčejný klacek. Pracně vyrobený, pazourkový hrot, je ulomený, a přeřezané kožené řemínky se válejí po zemi. Co to má znamenat? Budí ostatní lovce, kteří se velmi neochotně staví do řady. Takto chcete jít na medvěda? S holýma rukama? Je to nařízení náčelníku. Už žádné zbraně. Medvěd se zastavuje takto. Skupina lovců vztáhne dlaně vpřed, a zařve STOP. Děsem zařve i Mamutík. Chvíli vytřeštěně zírá na svoje okolí, než si uvědomí realitu zlého snu. Z údolí se valí ranní mlha a strážce přikládá na oheň velká polena. Ženy seškrabávají zbytky masa ze stažené kůže a jeho žena mu podává opečenou medvědí tlapu. Vyděšen hrozným snem sáhne Mamutík k pasu. S úlevou nahmatá svůj sekeromlat. Na jeho kamenném hrotu jsou dosud zbytky medvědí krve.
Zdroj: vlastní zdroj
