V podzemní kryptě, pod presbytářem kostela svatých Petra a Pavla na Mělníku, vás tento komentář osloví hned na počátku prohlídky. Neviditelný, ale příjemný hlas vás seznámí s historií tohoto mísa. A že zde historie skutečně je. Tato dominanta, nad soutokem Labe s Vltavou, je vidět i z velmi vzdáleného okolí. Kameny na Karlův most ještě odpočívaly v lomech, když se tento kostel již tyčil nad mělnickými vinicemi. Nový most, jeho vrstevník, už sice v Praze stál, ale jmenoval se Juditin. Křesťanství hovořilo jednoznačně. Tělesné ostatky patří do posvěcené půdy. Tehdy ve středověku se o tom nepochybovalo a nediskutovalo. Bylo nemyslitelné, pohřbít tělesné ostatky třeba někde v lese.
Hřbitovy byly u kostelů, často v obvodu hradeb města. Dokud měla města zlomek obyvatelstva v porovnání s dneškem, nebyl problém. Ten nastal vždy, když dorazila nějaká morová epidemie, nebo válečný konflikt. O tyto dvě životní radosti nebyla ve středověku nouze. Potom už ty nepatrné hřbitovní plácky nestačily. Hrobníci kosti ukládali do krypt kostelů či do sklepení, protože pro ně zkrátka nebylo místo. Situace se ještě více zkomplikovala nařízením císaře Josefa II., který hřbitovy u městských kostelů zrušil, a pohřbívat se smělo výhradně za hradbami. I mělnickou kostnici čekala likvidace, ale nakonec se podařilo pozůstatky zachránit tím, že celý prostor byl zazděn. Hřbitov byl přenesen na předměstí, do kostela sv. Ludmily. Na konci devatenáctého století byl celý prostor znovu otevřen, náhrobní kameny přestěhovány do interiéru kostela a velice záhy začal odborný průzkum a restaurování celého objektu.
Patnáct tisíc lidí naplnilo svými ostatky tuto podzemní kryptu. Oběti morových ran a válek. Odbornou práci provedl významný antropolog Jindřich Matiegka. (1862 -1941) Na Mělníku i zemřel, na domě čp. 15 má pamětní desku. Tento špičkový vědec zkoumal mimo jiné kosterní pozůstatky Tychona Brahe, Komenského, Albrechta z Valdštejna, Jany Žižky. Se stejnou pozorností se věnoval i těmto, řekli bychom, obyčejným kostem. Úprava kostí i lebek měla nejen odbornou, ale i estetickou formu. Z lebek jsou zde vytvořeny symboly víry, lásky a naděje. Kříž, srdce a kotva. Z čteného komentáře, který si vyposlechnete, se dozvíte, že pan profesor prý kladl lebky s germánskými znaky tak, aby nehleděly na příchozí návštěvníky. Měl k tomu vědecké důvody. V kryptě je zakázáno fotografovat, tak mi jistě odpustíte, že nemůžu přijít s vlastními obrázky. Nezbývá nic jiného, než abyste se vypravili shlédnout tuto jedinečnou kostnici, která patří k těm největším u nás, osobně.
