Tak praví nařízení Otce vlasti z roku 1357. Moudré rozhodnutí. Královské slovo bylo zákon, tento však byl i velmi citlivý a vstřícný k majitelům pozemků. V jeho větách je obsaženo celé Karlovo mládí. Prosluněná Francie, vinice s bohatou úrodou a řeky vína, o kterých se lidem v chladných Čechách ani nesnilo.
V něčem to pravda je, v něčem není. Jisté je, že císař vyrůstal na francouzském královském dvoře. Nebyl však takový pesimista, co se týče podnebí v Čechách. Rozhodl se pozdvihnout vinařství nejen na Moravě ale i v okolí Prahy. Víno bylo lahodný nápoj, ale také i významný obchodní artikl.
Později získával zkušenosti již doma. Jako markrabí projížděl celou Moravou a zjistil, že podmínky pro pěstování vína jsou zde velmi dobré. Zkušenosti, které zde získal, aplikoval později i v Čechách. Na Litoměřicku a Mělnicku obzvláště. Ne, nebyl první.
Víno se zde pěstovalo již velmi dlouho. Na Mělnicku to byla Karlova praprapraprababička, kněžna Ludmila, o půl tisíciletí dříve. I její vnouček a patron České země Václav pěstoval vinnou révu. Karel nechal přivézt některé francouzské odrůdy. Nebylo to těžké, jako burgundský král to mohl zařídit ze dne na den. V jedné klasické básni dokonce toto víno popíjí s Buškem z Velhartic.
Mělnické vinice patří neodmyslitelně ke koloritu celého kraje. Řekne-li se Ludmila, nemyslí se tím jen světice, uškrcená na Tetíně, nýbrž i lahve charakteristického tvaru, který připomíná kalamář. Znalcům a milovníkům se nabízí červená i bílá Ludmila, podle chuti. Modrý portugal a Müller –Thurgau, jak fajnšmekři dobře vědí. To červené je rakouského původu, z okolí Vöslau, to bílé je původu švýcarského. Na zdejších vinicích obrácených k jihu, se jim náramně dobře daří. Tak jak si přál Karel IV. Navštívit zdejší sklepy rozhodně stojí za to. Nesmí se však spěchat. Víno není voda a nemá rádo spěch. Věděl to i Otec vlasti, když před více jak šesti stoletími přitiskl pečeť na svoji listinu.
