Nejdříve se vás na něco zeptám. Jakpak je starý váš dům? Sto let? Nebo bydlíte v paneláku, kterému může být tak o polovinu méně? Jistě už se tyto stavby dočkaly nových fasád, zateplení, nových zářících barev. Napadlo vás někdy, jak tyto stavby budou vypadat, až od jejich stavby uplyne více než šest století? Jistě se nyní usmíváte, protože je vám jasné, že to nepřipadá v úvahu.
Umíráček zvonil sám, a té chvíle také všechny ostatní, hrubé zvony. Houpaly se samy od sebe a zvonily, hlaholily. Tak bylo na věži svatovítské, tak bylo na všech věžích. Příval zvonových hlasů zaléval všecku zarmoucenou Prahu, a za tohoto trudně velebného hlaholu nesla se duše dobrého, slavného krále, otce vlasti, do věčné slávy „kde nebeské je dvorstvo krásné.“
Hlavní město Praha patří k těm evropským, a dokonce i světovým unikátům, které se mohou honosit úžasným bohatstvím gotického stavebního mistrovství. Chrám sv. Víta, Karlův most, Prašná brána, Týnský chrám či Orloj. A Dům U Kamenného zvonu.
Vyjma Juditina mostu, který tu před ním stál a který se nedochoval (až na jeden oblouk), je to dnes nejstarší pražský most, nejstarší na Vltavě a druhý nejstarší v Čechách. Přitahuje naše kroky svou magičností. Ten, kdo jej nechal postavit, Karel IV., byl mimořádným vladařem. Jediným, který kromě krále naší vlasti měl velkou autoritu, byl evropským císařem.
Ten chlapec byl na rozpacích. Včera mu bylo sedm let, a dnes se žení. I nevěstě je sedm. Trochu brzy, ale tatínek poručil. Dnes se výuka odkládá. Žádná hodina latiny, ani vybraného chování na dvoře královském. Dokonce ani vyjížďka na koni do okolí. S ozbrojeným dohledem, pochopitelně. Po jeho boku stojí štíhlá, drobná blondýnka. I pleť má bělostnou. Zkrátka Blanka. Nejraději by ji zatahal za vlasy nebo štípl, ale to nesmí udělat. Musí to být důstojný obřad.
Dříve tu bylo skutečné moře, dnes je tu Velký rybník – Máchovo jezero. A všude kolem kraj voňavých borovic, pískovcových skal i hradů. Když Karel IV. nechal v roce 1366 jezero založit, věděl proč.
A třeba si přitom vzpomenout i na příslušnou báseň Jana Nerudy Romance o Karlu IV. Nakonec první stopu, co že to vlastně Karel IV. pil za víno, nalézáme právě tady…
O nelichotivý zvuk tohoto jména se u nás zasloužil český král a římský císař Zikmund, syn Karla IV. Hlavní idea spojovaná s jeho svatým předchůdcem, burgundským králem Zikmundem, vyjadřuje nutnost pokání a kajícnosti.
Zakládací listina Nového města pražského, byla Karlem IV. podepsána 8. 3. 1348. Tato jediná věta však v sobě obsahuje jedinečné dílo, ke kterému se Otec vlasti odhodlal a svěřil na svou dobu velmi schopným architektům, i pracovitým lidem. Byl to opravdu velkolepý počin, který i Jirásek vtělil do svých Starých pověstí. Líbezná historka o smutném hvězdáři, který vidí zkázu Staré Prahy a císaři, který se rozhodne vzepřít osudu.
…A tak, když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech. Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemu královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako jiný měšťan.