A tak hrabě Eticho využil svého práva a toto dítě za své nepřijal. Spíše přemýšlel, jak by se jí zbavil. Matka, která tušila něco zlého, však dceru stihla včas dát potají do péče jedné chudé ženě. Po roce, podle jiných pramenů ve věku 12 let, slepá dívenka putovala do kláštera. V legendě se potom dále uvádí, že jednou tento klášter navštívil svatý biskup z Regensburgu (Řezna) Erhard, během své návštěvy dítě pokřtil a dal jí jméno Otýlie (Odilia). Jakmile jí však pomazal oči, dívka prohlédla a přívětivě se na biskupa podívala.
Zázrak uzdravení vzbudil v klášteře i v okolí ohromnou radost, jen Otýliin otec toto všeobecné nadšení kupodivu nesdílel a nepřemýšlel ani o tom že by ji přijal do rodiny. Zatím dívka dospěla ve sličnou pannu pověstnou svou pokorou a dobrotivostí. Jen jedna věc ji rmoutila – že nesmí svému otci přijít na oči.
Přesto se o to snažila. Napsala svému bratrovi, aby u otce vymohl její návštěvu doma. Bratr se o to snažil, ale neuspěl, hrabě Eticho trval stále na svém. Otýliina bratra tedy napadlo, že by ho obměkčilo, kdyby Otýlii na vlastní oči uviděl u nich doma. Vzkázal tedy sestře, aby přijela domů, ale otci se o tom nezmínil.
Když jednoho dne otec a syn spatřili při pohledu dolů z hradu do údolí, že se k němu blíží povoz, hrabě se od syna dozvěděl, že v něm přijíždí jeho zavržená dcera Otýlie. Rozhněval se na něj, že sestru na hrad bez jeho dovolení pozval a uhodil ho holí tak prudce, až syn padl k zemi, potom onemocněl a nakonec zemřel.
Teprve potom se otec vzpamatoval, začal svých činů litovat, přijal Otýlii nejen na hradě, ale i jako svou dceru, a začal jí prokazovat otcovskou lásku. Nakonec jí předal i celý hrad, který potom sloužil jako klášter. Protože však nemocní a staří lidé nemohli vystoupat do strmého vrchu, nechala Otylie pro ně a pro poutníky postavit na úpatí hory pod hradem druhý klášter. Všem potřebným lidem potom na obou místech prokazovala hojné skutky milosrdenství až do své smrti kolem roku 720. Pro svůj ctnostný a obětavý způsob života byla papežem Lvem IX. (1049 – 1054) svatořečena a papežem Piem VII. prohlášena v roce 1807 za patronku Alsaska. Kamenný sarkofág s jejími ostatky se nachází v klášterním chrámu na Mont Sainte Odile (Vrch svaté Otýlie) nedaleko francouzského Štrasburku. Malý kousíček z nich získal roku 1354 císař Karel IV. pro chrám sv. Víta v Praze při společné návštěvě jejího kláštera s olomouckým biskupem Janem Očkem.
Ve starém církevním kalendáři se svátek sv. Otýlie slavil 14. prosince a k následování její cesty vybízí příslušná modlitba těmito slovy: „… abychom jako svatá Otýlie ochotně prokazovali milosrdenství, a tak patřili mezi ty, kdo vejdou do Božího království.“
