zavřít mapu
Umíráček zvonil sám, a té chvíle také všechny ostatní, hrubé zvony. Houpaly se samy od sebe a zvonily, hlaholily. Tak bylo na věži svatovítské, tak bylo na všech věžích. Příval zvonových hlasů zaléval všecku zarmoucenou Prahu, a za tohoto trudně velebného hlaholu nesla se duše dobrého, slavného krále, otce vlasti, do věčné slávy „kde nebeské je dvorstvo krásné.“
Pochopitelně. Toto je Jirásek a jeho krásný a poetický popis, ve Starých pověstech českých. Veršík v uvozovkách, je pro změnu zase kousíček svatováclavského chorálu. V české historii existuje velmi málo panovníků, kteří by byli prostým lidem milováni v průřezu tolika staletí. Vlastně neexistuje žádný.
Václav IV. byl dobrácký alkoholik a kontrolor kvality zboží, který nechával provinilce zmáchat ve Vltavě. Habsburky nemá cenu jmenovat. Umíte si představit stařičkého mocnáře na nějaké současné bankovce? Otec vlasti se na nás usmívá sice z bankovky té nejnižší nominální hodnoty, ale aspoň něco. Jistě by měl po sedmi staletích z tohoto faktu radost. Svatý Václav je již téměř mýtickou postavou a ke svatým obecně v této zemi nepanuje příliš velká důvěra, i když náš přímluvce na nebesích je světlou výjimkou. O vztahu Karla IV. k církvi není pochyb a nikomu to nevadí, což se o Zikmundovi říci nedá.
Slasti otce vlasti, či Noc na Karlštejně. Naprostá většina lidí si Karla IV. personifikuje s těmito filmovými skvosty a je to tak správné. Byl to chlap z masa a kostí, měl rád život, a dokázal si života užívat ve věch směrech. Byl to rytíř a válečník. Dával sice přednost diplomacii, ale pokud nebylo zbytí, neváhal sáhnout po meči a ten uměl svírat opravdu pevně.
Historici nás seznamují s jeho životem velmi podrobně. Zkusme si sestavit jeho cestovní itinerář. Jednání v Kutné Hoře. Druhý den v Praze. Za dalších pět dní Norimberk, o týden později třeba Avignon. Všechno na koni. Byl zkrátka středověk a to, co bylo tehdy normální, by dnes skončilo dlouhodobou pracovní neschopností.
Život rytíře byl fyzicky velmi náročný. I když Karel IV. byl velmi atypickým rytířem. Byl prvním gramotným panovníkem na českém trůně, ovládal pět jazyků, byl spisovatelem, na svoji dobu velmi vzdělaným člověkem. Vzdělání totiž mezi rytířské ctnosti zrovna nepatřilo, ovšem u něho to byla nadstavba, kterou dokázal zúročit tím, že ji dotáhl až k císařské koruně.
Císař si nic neodpíral a tak, jako v mládí utrpěl mnohá zranění při turnajích, tak si ve stáří pořídil i dnu, neboli pakostnici, což byla nemoc bohatých. Trvale zablokovaná krční páteř, po úderu nebo pádu z koně, byla příčinou toho, že za hlasem nemohl otáčet hlavu, ale jak by řekl jeden lékař z filmové klasiky „otáčel se celej.“ Dosud tehdy nadprůměrně vysoká postava 173 cm, se snížila o tři nebo čtyři cm. Pakostnicí bolestivě nateklé klouby rehabilitoval tím, že vyřezával dřevěné hůlky i při audiencích, což bylo tehdy všeobecně známo.
Smrt se dostavila předčasně. Aspoň to tvrdí antropologové. Karel IV. utrpěl někdy na podzim 1378 vážný úraz. Zlomeninu krčku stehenní kosti, zřejmě opět po pádu z koně, nebo na schodech, kdo ví. Sychravé listopadové počasí, deprese, nehybnost na lůžku, to vše se spojilo a spolu se zápalem plic se vrhlo na oslabený organismus, který nevydržel.
Zemřel tak, jak se sluší a patří. Důstojně. Obklopen rodinou i duchovními, ve večerních hodinách 29. 11. 1378. Byl pohřben s poctami, kterým až dodnes ze setrvačnosti říkáme královské.
