Dával sice přednost diplomacii, ale pokud nebylo zbytí, neváhal sáhnout po meči. Smrt velkého krále
Umíráček zvonil sám, a té chvíle také všechny ostatní, hrubé zvony. Houpaly se samy od sebe a zvonily, hlaholily. Tak bylo na věži svatovítské, tak bylo na všech věžích. Příval zvonových hlasů zaléval všecku zarmoucenou Prahu, a za tohoto trudně velebného hlaholu nesla se duše dobrého, slavného krále, otce vlasti, do věčné slávy „kde nebeské je dvorstvo krásné.“
