Profesor Vlček se od padesátých let zabýval výzkumem pozůstatků historických osobností. Neumíme si asi moc představit, co při tom prožíval. Jeho ruce držely kosti těch, které známe jenom z knih a pro většinu jsou to osobnosti až těžko uvěřitelné. Na jeho stole tak ocitly například ostatky Karla IV., sv. Václava nebo skladatele Bedřicha Smetany. Vlčkovy průzkumy obohatily naše znalosti o mnohých českých osobnostech a pomohly také často odkrýt temná místa naší historie.
Byl shrbený a hlava mu padala doleva. Kdo? Karel IV.
Vlčkovy výzkumy pomáhají historii oživovat. Z umělé představy tvoří živoucí obrazy králů, skladatelů a vůbec osobností, které ve většině případů známe jenom z plochých uměleckých děl. A to si ještě ani nemůžeme být jisti, že tak skutečně vypadali. Historie má totiž tendenci si panovníky lehce idealizovat. Nebo spíš takovou potřebu mají sami panovníci. No řekněte sami, viděli jste někde obraz Karla IV., na kterém vypadá jinak než jako mocný a úctyhodný muž? Ne? My také ne.
A přece takový v posledních pětadvaceti letech života nebyl. Pád z koně, který se mu podle historických pramenů přihodil na začátku padesátých let, prokazatelně poškodil císařovu páteř a způsobil asi i dočasné ochrnutí všech končetin. Tuto informaci nám ale historické prameny neposkytnou. A má to jednoduchý důvod. Přiznat oslabení císaře je stejné jako přiznat oslabení moci. A to se tehdy opravdu nevyplácelo.
Otec a syn. Nebe a dudy
Ale nejenom v případě Otce vlasti se Vlčkovi podařilo zbourat mýtus o jeho vzezření. Když nebudeme zacházet daleko od lucemburské dynastie a podíváme se na otce Karla IV. Jana Lucemburského, zjistíme, že se otec a syn od sebe lišili nejenom způsobem vlády v českých zemích. Ale i vzhledem. Zatímco Karel měl v době svého nejproduktivnějšího věku robustní postavu rytíře a na své poddané shlížel z výšky 173 cm, jeho otec byl jemnějších rysů. Štíhlá a svalnatá postava Jana Lucemburského s jeho dlouhým aristokratickým nosem čnícím nad nízkým horním rtem z něj dělala dokonalou představu dnešního aristokrata.
Syfilida vedla u Smetany k hluchotě, tvrdil Vlček
Známá kauza o tom, že Bedřich Smetana trpěl syfilidou, byla v médiích přetřásána už mnohokrát. Celé to začalo v osmdesátých letech, kdy byly ze Slavínské hrobky vyjmuty Smetanovy ostatky a tým pod vedením právě profesora Vlčka se začal věnovat jejich průzkumu. Výsledky přinesly překvapivá zjištění. Geniální český hudební skladatel měl údajně onemocnět syfilidou, která vedla k jeho legendární hluchotě. Často je však toto Vlčkovo tvrzení napadáno a vyvraceno. Spory o to, zda Smetana měl či neměl syfilis, se vedou dodnes.
Vlček kontra Nepomucký
Velkým úspěchem české katolické církve bylo svatořečení Jana Nepomuckého, asi nejhojněji se vyskytujícího českého světce. Potkáváme ho u mostů a řek, protože je mimo jiné patronem lodníků. Jeho sochy máme všichni v povědomí, ale málokdo už ví, čím vším si vysochaný nebohý světec musel projít.
Na jeho umučení se podílel další z Lucemburků – Václav IV., který měl podle jedné z legend umučit nebohého Johánka proto, že mu nechtěl prozradit milostná tajemství královny Žofie. Johánek měl být totiž údajně (jak praví jedna verze legendy) Žofiiným zpovědníkem, a ta se mu měla svěřovat se svými milenci. Ať už to tak bylo nebo nebylo, vysloužil si za to Johánek krutou smrt umučením. A aby toho nebylo málo, jeho zmučené tělo nechal král hodit do Vltavy. Přihodilo se to v březnu roku 1393. Jeho tělo vyplavila voda až v dubnu, kde ho nalezli rybáři.
Uplynulo hodně vody, než antropologický tým Emanuela Vlčka vyzvedl Nepomukovy ostatky z hrobky v katedrále sv. Víta. Zajímala je především relikvie, která vedla k úspěšnému svatořečení Johánka z Pomuku. Jeho jazyk. Tedy údajně jazyk. Vlčkův tým ale přišel s podrobným výzkumem, který prokázal, že se jedná o tkáň mozkovou. Zbořil tak základ mýtu, který stavělo katolické náboženství od 18. století.
Výzkumy Emanuela Vlčka byly přínosné nejen pro historiky, ale pro všechny, kterým je naše historie alespoň trochu blízká. Jeho odkaz stále žije a pomáhá dělat z historie vědu živou, zajímavou a stravitelnou i pro běžného čtenáře.
