Středověk byl opravdu jiný. Člověk byl v té době v něčem dítětem po celý život. Na nic si nehrál, nic nepředstíral. Láska až za hrob, nenávist do pátého kolena po meči. Stejně tak prožíval i smutek. Pokud šel někoho vyprovodit na poslední cestu, bylo to jistě upřímné. Císař a český král Karel IV. zemřel 29. 11. 1378. Zřejmě na zápal plic z dlouhodobého pobytu na lůžku. Po zlomenině krčku levé stehenní kosti. K horečce se připojily komplikace s dnou, a organismus již tento nápor nemocí nevydržel.
Karel rozhodně nepatřil ke zhýčkaným panovníkům. Při antropologickém průzkumu jeho kostry byla zjištěna řada zranění, následky bitev i rytířských turnajů. Po jednom z nich utrpěl tak děsivý úraz, že došlo k trvalému zablokování několika obratlů, hlava se nachýlila ke straně a tělesná výška se snížila o několik centimetrů. Úder do brady, zřejmě dřevcem, byl tedy strašný. Jen pro zajímavost, císař měl v okamžiku smrti kompletní chrup. Celý, zdravý a nepoškozený chrup.
Císařovo tělo bylo nabalzamováno a vystaveno jedenáct dní. Zesnulý panovník ležel v rakvi, oblečen v rouše žebravého kajícníka, a každý měl možnost, přijít se rozloučit. Je paradoxem doby, že pohřební obřady, které trvaly až do šestnáctého prosince, nezaznamenal žádný český kronikář, nýbrž Němec.
V anonymní augsburské kronice je dokonalý popis ceremoniálů a my můžeme jen tiše žasnout nad jejich okázalostí, přepychem a nádherou. Zlato, kam se člověk podíval. Korouhve, koně, šperky, královské insignie. Rakev s ostatky putovala po pražských kostelech, vždy byla ponechána přes noc v otevřené svatyni, obklopena stovkami, tehdy nesmírně drahých voskovic. Na poslední cestě byla doprovázena konšely, cechovními mistry, řemeslníky i prostým lidem. A všude smutek. Opravdový a nelíčený smutek.
Kronika uvádí asi sedm tisíc smutečních hostů. Praha měla tehdy necelých čtyřicet tisíc obyvatel. Organizace a průběh ceremoniálů byla svěřena špičkovému, profesionálnímu týmu. V kronice není ani zmínka o nějaké nepřístojnosti či zádrhelu v obřadech.
Nad rakví pronesl smuteční projev mistr Vojtěch Raňkův z Ježova. Jeden z mála Čechů té doby respektovaných v celé Evropě. Doktor teologie a rektor pařížské Sorbony. V jeho projevu zazněl přídomek Otec vlasti, který známe dodnes. Jeho proroctví, že království ztrácí svého kapitána ve chvíli, kdy se na obzoru ukazuje bouře budoucích dní, se bohužel naplnilo.
