Ono stát se římským císařem nebylo jen tak. Nejenomže dotyčného nejprve musel zvolit sedmičlenný sbor říšských kurfiřtů, byť ne nutně jednohlasně, ale zvolený kandidát si po korunovaci na římského krále, obvykle v Cáchách, musel ještě vybojovat korunovaci na římského císaře v Římě, a to z rukou papeže. To znamenalo tažení od Itálie, které se snadno mohlo proměnit z korunovační jízdy na válečné tažení. A byli také papežové, které toho či onoho římského krále odmítli korunovat na císaře, protože jim prostě nevyhovovali.
Po smrti římského císaře Jindřicha VII. roku 1313 nebyl jako jeho nástupce zvolen jeho syn, český král Jan Lucemburský, ale v září roku 1314 se jím stal na základě volby části kurfiřtů Fridrich I. Habsburský nebo též Sličný (německy Friedrich der Schöne; 1289 – 1330). O den později jiná část kurfiřtů v čele s českým králem Janem Lucemburským zvolila římským králem jeho bratrance Ludvíka IV. Bavora z rodu Wittelsbachů (1282 – 1347). Dvojkrálí v říši nezbylo než opět řešit vojenskou silou a když Fridrich Sličný přitáhl s velkým vojskem ze Švábska, požádal Ludvík IV. Bavor naléhavě o pomoc i českého krále Jana Lucemburského.
Jan Lucemburský zanechal v Čechách jako zemského správce arcibiskupa mohučského a se svým strýcem, arcibiskupem trevírským shromáždil veliké vojsko bojovníků a táhl na pomoc Ludvíku Bavorovi. Na místě bitvy u města Esslingenu (dnes Esslingen am Neckar, Německo) dělila značně početná vojska králů řeka Neckar a každodenně docházelo k menším bitvám, kdy se vítězství klonilo hned k jedné, hned k druhé straně. Hlavní bitvu nakonec ráno 19. září 1316 zahájil král Jan. Boj trval až do západu slunce, kdy se vojsku Ludvíka Bavora za značných ztrát podařilo nad Fridrichem Sličným zvítězit.
Po bitvě následovalo velké pobíjení poražených, takže mrtvých „bylo bezpočtu“. Římský král Fridrich, jeho bratr Jindřich a mnoho dalších knížat a vévodů upadlo do zajetí. Za chrabrost v boji byl král Jan Lucemburský po bitvě opásán rytířským pásem.
Spor o to, kdo se nakonec stane jediným římským panovníkem, však touto bitvou ještě rozhodnut nebyl. K tomu ještě Fridrich Bavorský bojoval další bitvu – s nedostatkem finančních prostředků. I přes bohaté věno své nevěsty Isabely Aragonské musela jeho žena často řešit nouzi prodejem svých šperků. Dvojvládí v říši trvalo až do roku 1322, kdy o císaři rozhodla bitva u Mühldorfu. V té zvítězil Ludvík Bavor a Fridricha i jeho bratra zajal. Jan Lucemburský tentokrát od Ludvíka Bavora dostal za odměnu Chebsko, různá privilegia a výnosy z některých cel a mýt a jako zajatce Jindřicha Habsburského. Za toho potom získal Jan Lucemburský jako výkupné 9000 hřiven stříbra, což bylo 2250 kg téměř ryzího stříbra.
Pokud jde o římský trůn, Fridrich se dohodl s Ludvíkem Bavorem, že mu vládu přenechá výměnou za svou svobodu. S dohodou však nesouhlasili jeho bratři, takže se Fridrich potom zase rytířsky sám vrátil do Ludvíkova zajetí. Nakonec se bratranci dohodli na spoluvládě, kterou pro změnu neuznal papež. Ludvík Bavor usiloval o císařskou korunovaci, ale dostal se do sporu se stávajícím papežem Janem XXII., který dal Ludvíka do klatby. Ludvík Bavor ale nepovolil a nechal se na římského krále korunovat roku 1328 římským hejtmanem. Ještě téhož roku svrhl za pomoci římských obyvatel z papežského stolce Jana XXII. a na jeho místo dosadil vzdoropapeže Mikuláše V. Což však dlouho nevydrželo, protože Mikuláš V. na své papežství rezignoval a na papežský trůn se vrátil opět Jan XXII.
Situace v římské říši se zjednodušila, když roku 1330 zemřel Fridrich Sličný, čímž skončilo, byť i jen potenciální dvojvládí a Ludvík Bavor zůstal jediným římským panovníkem. Na římském císařském trůnu ho po smrti potom vystřídal Karel IV.
