A co ženy? Alchymistky? Byly vůbec nějaké? Jistěže ano. Jen ty představy jsou nespravedlivé. Zlá královna ve své laboratoři, kde nemáčí krásné jablko do jedu, aby nebohá Sněhurka z něho svým hledačům drahokamů upekla štrůdl. Ohyzdná babizna, travička, čarodějnice. Nejmírnější verzí této představy je stará kořenářka, která si hraje na Viléma Storitze, a zná tajemství neviditelnosti pro princeznu Marušku. Alchymistka že by mohla být krásná a vznešená? Žena, před kterou se kleká? Představte si, ale taková skutečně žila a nemusíme příliš daleko do minulosti. Stačí do patnáctého století. Země Koruny české se teprve probouzejí z válečného běsnění, které je pustošily více než patnáct let. Krvavé doby husitské jsou ještě v dobré paměti.
Před tou dámou se skutečně klekalo. Nikoliv však v klubu pro specifické hrátky, ale před čistě vanilkovým trůnem. Byla to Barbora Celjská, druhá manželka lišky ryšavé, císaře a krále Zikmunda Lucemburského. Jistě, v mladším věku se věnovala státnickým povinnostem. Dědic trůnu však nepřicházel, což bylo rodové prokletí Lucemburků. Když Čechy značně neoblíbený Zikmund v roce 1437 zemřel, odešla na odpočinek, dá- li se to tak nazvat, na věnné město Mělník. Bylo jich samozřejmě více. Hradec Králové, Dvůr Králové, Chrudim, Trutnov, Jaroměř, Nový Bydžov, Polička, Vysoké Mýto. Daně z těchto měst plynuly do pokladny císařovny vdovy. A nejen daně, i naturálie. Někdo dodával obilí, někdo maso, no a Mělník dodával na zámecký stůl víno.
Barbora se zřejmě na Mělníku nudila. Lov ji pochopitelně nezajímal, a tak se začala věnovat vědám. Astrologie a alchymie k sobě patřily neodmyslitelně a tyto vědy rozhodně nebyly ostrakizovány vědeckou obcí. Šlechta se věnovala alchymii, protože to jaksi patřilo k bontónu doby. Panstvo bylo věčně zadlužené a možnost vyrobit si vlastní zlato byla příliš lákavá. I elixír, prodlužující život, byl velkým lákadlem. Zde církev i inkvizice mhouřila oči a dívala se raději jinam. Sponzorské dary od bohatých lidí byly přeci jenom něco víc, než bigotní trvání na čistotě víry. Peníze, na rozdíl od ďábla, nesmrdí ani církvi. Dodnes se neví, kde měla svoji alchymistickou dílnu. Třeba existuje a na křivule stále ještě usedá prach. Zazděná místnost s vyhaslým ohništěm, stůl pokrytý pergamenovými i papírovými svitky, a pahýl dohořelé svíce, v kaluži ztuhlého vosku. Paní Barbora byla velmi učenlivá. Měla na to čas a klid. Do politiky se příliš nemíchala a české panstvo ji proto dalo pokoj.
Učenlivá k tomu nachytat nevzdělané prosťáčky. Systematický vědecký výzkum neexistoval a císařovna si s pečlivostí sobě vlastní nacvičila mnohé alchymistické triky, kterými se dalo na určitou dobu ,,vyrobit“ zlato. Viděli jste někdy pyrit, že? Nádherné, velké, zlatavě žluté, kovové krystaly, které se zlatem nemají nic společného. Bohaté hlupáky oklamat mohla. Ne však alchymistu Jana z Lazu, svého kolegu v oboru. Ten její triky prokoukl, ovšem byl tak nešikovný, že to císařovně obratem sdělil. Ješitná dáma se rozezlila, a naivní alchymista stěží unikl zatčení. Barbora experimentovala na Mělníku až do roku 1451. Elixír na morovou epidemii však nestačil. Církev se zachovala tolerantně a dopřála ji pohřeb, jak se na dámu jejího postavení slušelo.
Zdroj: wikipedie
