O první světové válce bylo napsáno nespočet knih, natočeny tisíce kilometrů filmového materiálu. Od těch syrově dokumentárních, přes drsné a kruté, až po sladkobolně ufňukané. Lidstvo ve schopnosti se zabíjet navzájem, poskočilo na kvalitativně i kvantitativně vyšší stupeň. Vědeckotechnická revoluce se rozjela na plné obrátky. Objevila se letadla, tanky, bojové plyny, ponorky. A miliony vojáků. Všechny dosud vedené války se přikrčily v koutě. V porovnání s touto válkou se z nich staly hospodské rvačky o posvícení. Znuděná, blahobytná Evropa toužila po vzrušení. Po něčem novém. Že je to nesmysl? Že jen naprostý idiot se těší do války?
Jak se to vezme. Připomeňte si rozjásané davy lidí, na roztřesených filmových záběrech. Úsměvy do kamer, zdvižené ruce, groteskně rychle pochodující odvedenci a kapely, hrající ryčné pochody. Bylo to opravdu něco nového a každý věřil ve vítězství svých zbraní, ať už byl odkudkoliv. A přeci jenom tady byl rozdíl. Zatím mu nikdo nevěnuje pozornost. Mobilizační vyhláška Mým národům je právě čerstvě přilepena. Bude to jen formalita, do vánoc jsme doma, ani nemá smysl dávat si do kufříku teplý svetr. Mobilizace vojáků císaře Viléma probíhá rychle, disciplinovaně, spořádaně. Vojáci starého Procházky se chovají jinak. Je úplně jedno, jestli mluví německy, česky, maďarsky, nebo polsky. Spořádaně odjíždějící ešalony na jedné straně hranice a tlupy opilců, které musí v kasárnách teprve vystřízlivět, na straně druhé. Většině vojáků rakouská uniforma vůbec nepřirostla, o to raději se jí budou v budoucnu zbavovat.
Válka opravdu trvala do vánoc. Dokonce skončila dříve. Jedenáctého listopadu 1918. Čtyři a půl roku. Zákopová, poziční válka, nesmyslné, nekonečné čekání. V bahně a lezavé zimě. Ve vedru a miliardách komárů. Mlha za úsvitu nepřinášela ochlazení. Chlór neznal slitování. Stačí sundat plynovou masku, dvakrát se nadechnout a vše skončí. Jak jednoduché. Bez kulky nepřítele. Suché boty, čisté, odvšivené prádlo a kus teplého žvance. Tisíciletá kultura vlastního národa zůstala kdesi v hlubokém týlu. Zde platí atavismy. Zkušenost a instinkt. Rozum nepomáhá. Tupý, mnohokrát opakovaný a zbytečný útok. Účetní feldvébl si škrtne v seznamu jednotky padlé a jede se dál. Doplnění jednotek a znovu čekání. Děsivě krvavá bitva na řece Sommě. Nesmyslná bitva. Čtyři a půl měsíce, v druhé polovině roku 1916. Jeden a půl milionu mrtvých na obou stranách a posun fronty o deset kilometrů. Zadýchaná smrt si utírala zpocené čelo.
Je rok 1918. Nadšení národů vychladlo, stejně jako mrtvá těla milionů vojáků. Na frontu se odjíždí potichu, nenápadně, za dohledu policie. Kapely už nemají náladu na vyhrávání a davy nejásají. S prázdným břichem to jde těžko. Maso, cukr, mouka zmizely z obchodů. Zůstaly jen vlčí máky na válečných hrobech. Někdy je století velice krátká doba. Šrámy tohoto konfliktu se stále dají najít, nejen v přírodě, ale i na paměti a duši lidí. Pomníčky na návsích, někde pokryté mechem, někde pečlivě opečovávané. Třeba i u vás. Zkuste se podívat, jak je na tom ten váš. Jen tak, ze zvědavosti. Vlčí máky rostou všude kolem.
