Pohádka? Ne tak docela. Stejný pocit musel mít i francouzský důstojník dělostřelectva, jehož jméno si není třeba pamatovat celé. Pierre-François-Xavier Bouchard. Císař Napoleon se vydal do Egypta na výpravu, která brzy neblaze skončí. Zatím se opravuje pevnost Fort Julien, nedaleko města Ar-Rašídu, jehož název si Francouzi upravili na Rossete. Deska z černé žuly, připomínající náhrobní kámen, vysoká 114 cm a široká 71 cm, byla nalezena 15. 7. 1799. Tři texty různých písem, ale stejného významu. Hieroglyfy, démotické písmo, a písmo řecké. Autorem byl kněz, který napsal děkovný dopis svému vládci, Ptolemaiovi V. Epifanovi, dvě století před narozením Krista. Ta řečtina tam nebyla navíc, v době kdy deska vznikla, byla v Egyptě úředním jazykem. Po porážce Napoleona byl tento nález jako kořist, odvezen Angličany do Londýna.
Trvalo celých patnáct let, než deska začala vydávat svá první tajemství. Démotické písmo rozluštil roku 1814 anglický polyhistor Thomas Young. Démotické písmo je pozdní, zjednodušené, dalo by se říci lidové písmo obyvatel Egypta. Hieroglyfy odolávaly ještě dalších sedm let. Jejich obsah nakonec rozluštil francouzský archeolog a egyptolog Jean-François Champollion. Nebyla to lehká doba. Chybělo velmi málo, aby i tohoto vědce semlely politické události po návratu Napoleona z Elby a zvláště po Waterloo. Odhadnout tehdy situaci a nezadat si s měnícími se režimy, v průběhu týdnů a měsíců, to byl téměř nadlidský výkon. I tomuto vědci hrozili tehdejší, stále věční idioti galejemi, jen proto, že ukázal Napoleonovi jím vypracovaný, koptský slovník. Bylo to označeno za vlastizradu, což nám může něco velmi nepříjemně připomínat. Zachránil ho jen pobyt ve švýcarském Grenoblu.
Tři tisíce let staré nápisy na egyptských stavbách začaly hovořit. O lidech, době, o jejich snech a tužbách, o dávno zaniklém světě. Byl to návrat ke kořenům prastaré civilizace, kterou pokládáme za kolébku lidstva. Začal jsem rokem 4300. Rozdíl 2300 let od dnešního data. Přes dva tisíce let byla pískem zaváta i Rossetská deska, než spatřila světlo světa. Nezbývá než věřit a doufat, že až se bude o dnešní době hovořit jako o starověku, bude čeština stále ještě živým a bohatým, i když tak nesmírně těžkým jazykem.
