Existují pochopitelně i jednotlivé, starší informace. Známý pábitel Václav Hájek z Libočan, kterému kalendář při psaní příliš mnoho neříkal, popsal několik hradišť na našem území. A nyní několik nezbytných údajů. Prvním, skutečným českým archeologem však byl Karel Josef Biener z Bienenberka. Narodil se v roce 1731 ve Slaném. Vystudoval Stavovskou inženýrskou školu (dnešní ČVUT) a stal se topografem v rakouské armádě. Dotáhl to až na vrchního inženýra generálního štábu, a podílel se na výstavbě pevnosti Hradec Králové. Byl prvním, kdo se systematicky zajímal o archeologické nálezy, sestavoval katalogy nálezů, a svým vlivem ve funkci krajského hejtmana v Hradci a později i v Kouřimi, prosazoval tehdejší záchranný archeologický průzkum. Jeho, dnes bychom řekli agenti, jezdili po vesnicích a vysvětlovali sedlákům, že ničení toho, co na polích najdou, není správné a samozřejmě nabídli i peníze. Ne mnoho, ale dostat grošík za hliněnou nádobku, na to už slyšel skoro každý. Podstatným impulsem pro zájem o archeologii byl nález tzv. Podmokelského zlatého depotu. Zde už to dopadlo trochu hůře. Bylo to v roce 1771 a nevolnictví bylo ještě řádem společnosti. Jsem si jist, že mnozí dnešní profesionální archeologové ve svém nitru souhlasí s tím, jak si poradila tehdejší vrchnost s nálezci, kteří to, co našli na půdě vlastníka, naprosto nesmyslně, bez špetky opatrnosti propíjeli. Jsme v Čechách a tak se brzy našel uvědomělý nevolník, na kterého jistě tehdy nic nezbylo, a ten vše oznámil. Ti, kteří nález odevzdali hned, ještě unikli. Ti ostatní prozradili svoje úkryty po výprasku lískovkou.
Devatenácté století už bylo podstatně benevolentnější, někdy bohužel ke škodě. Vyrabované mohyly, zničené nálezy na polích, nevědomost, hloupost a někdy i úmysl. Jan Erazim Vocel by o tom mohl vyprávět. První profesor archeologie a dějin umění na Karlo- Ferdinandově univerzitě v Praze. V roce 1854 založil časopis Památky archeologické a místopisné, který vychází dodnes. Jako chemika mě těší, že on byl první, kdo laboratorními metodami stanovoval stáří bronzových předmětů. Přeskočme nyní sto padesát let. Záchranný archeologický průzkum se stal běžnou součástí této vědecké disciplíny. Vědcům přináší zajímavé poznatky, stavbařům komplikuje dosti často život. Nalézt kompromis mezi prací a vědou je někdy problém, proto se tomuto výzkumu také říká záchranný.
Jednoho takového průzkumu jsem se před čtvrtstoletím sám účastnil. Jako brigádník a v létě. U obce Vepřek, nedaleko Kralup nad Vltavou probíhal průzkum, protože dálnice na Teplice byla téměř na dohled. Krumpáč, lopata, kolečko, maximálně motyčka a smetáček. Bylo to velmi zajímavých čtrnáct dnů, a za tu dobu jsme se dozvěděli spoustu informací o pradávných dobách na našem území. Dozvěděli jsme se však i to podstatné. Žádný hon na kovové artefakty statisícových hodnot se nekonal. Odlišná barva hlíny, nenápadný profil čehosi, co kdysi mohlo být stavbou, byla důležitější. Vše pečlivě zdokumentováno, změřeno, vyfotografováno. Archeologie je tak trochu podobná kriminalistice. Také se v průběhu desítek let učila a sbírala zkušenosti. Dobrý kriminalista nepotřebuje u oběti nůž v zádech a na okenní tabulce všech pět otisků. Stačí mu odlomená tříska, vytržený vlas, kůže za nehty. To samé je u archeologie. Obrazně řečeno, nepotřebuje kompletní nádobu s výrobní dokumentací. Také jí stačí náznaky. To se však již naučit nedá a zkušenosti přijdou později.
Lokalitu v prostoru mezi obcemi Krupá a Nesuchyně jsme navštívili vlastně náhodou. Náš cíl ležel o sto kilometrů dále na západ a zde jsme zastavili pouze za účelem občerstvení. Dálnice na Karlovy Vary postupuje. Ubytovací buňky v terénu, pečlivě umístěné značky a některé situace, zakryté modrou folií. Přítomnou paní archeoložkou jsme nebyli vyhnáni, ba právě naopak. Snad nám pomohly novinářské průkazy a pak také fakt, že jsme neměli v rukách nářadí a detektory kovů. Nebezpečí z naší strany tedy nehrozilo a hodinová zastávka pro nás nebyla ztrátou času. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého. Na ploše několika desítek hektarů se zde nachází průřez dějinami osídlení tohoto cípu našeho území. Mladší doba kamenná neboli neolit, 5500 let před naším letopočtem, o tisíc let mladší eneolit, pozdní doba kamenná, starší doba železná, neboli halštat a nakonec středověká vesnice, které je v porovnání s ostatními nálezy téměř naší současností. Každá historická etapa zde zanechala svoje stopy. Nádobky s lineární či vypíchanou keramikou, polozemnice, ve kterých bychom už bydlet nechtěli, kůlové jámy, zásobárny obilí, i dokonce železářská pec. V prostoru středověké vesnice byly nalezeny hrací kostky, gotický klíč i brakteát z doby krále Přemysla Otakara II. Brakteát je mince velmi nízké hodnoty. Vyráběla se z tak tenkého polotovaru, že vyražený znak mohl být jen po jedné straně. Prošli jsme se po celé ploše. Bylo naštěstí teplo a slunečno a povrch z načervenalé hlíny byl dosti pevný. Na žádný zlatý depot jsme nenarazili. Pouze výkopy odhalených situací. I to však bylo zajímavé. Stačilo přivřít oči a rázem jsme viděli pravěkého hrnčíře. Byli to lidé jako my, se smyslem pro krásu. Vyrobit nádobku na vodu jistě už ani tehdy nebyl problém. Mohla být hladká, obyčejná, účelná. Ale její tvůrce chtěl, aby byla i krásná, a tak ji ozdobil tečkami či linkami. Odjížděli jsme s velmi dobrým pocitem smysluplně prožitého času. Zde se již minulost neztratí.
Zdroj: vlastní zdroj
