Není to hvězda. Většinou se jedná o kousek horniny či železa, za kterým byste se na cestě ani neohlédli. Několik gramů se však řítí kosmickými rychlostmi a při kontaktu s atmosférou se uvolní značné množství energie. Této síle sebepevnější hmota nedokáže odolat a s přehledem se vypaří. Docela spolehlivý kryt ale také není všemocný. S každým kilogramem hmoty meteoritu roste jeho šance dorazit až na zemský povrch, a velmi často se tak i stane. Jistě, naprostá většina meteoritů spadne neškodně do oceánů, což je jasné při pohledu na modré plochy glóbu. Ty obludně veliké, s rozměry několika kilometrů, však dokážou vytvořit krátery, se kterými si ani za stovky milionů let nedokázala eroze poradit a na satelitních snímcích se dají objevit jejich zbytky. Stačí se podívat na náš Měsíc. Bez atmosféry, vody, větru by pozemský povrch vypadal stejně poďobaný jako ten měsíční.
A jak je to s Českou republikou? Její povrch zabírá na naší planetě jen patnáct setin procenta. Kupodivu, ač se to nezdá, ale i na takové maličkém plácku máme zdokumentováno dosti značné množství pádů, v době historické i moderní. Meteoritické železo vstoupilo dokonce i do legend o potrestaném zlu. Toto železo, jehož části se dnes nacházejí po různých muzeích, byl zlý loketský purkrabí Botho z Eulenburgu, jak byli naši předci přesvědčeni. Železné meteority mají tu výhodu, že jsou odolnější proti přírodě, nikoliv však proti lidem. Věda našla způsob jak toto železo odlišit od pozemského. Zkouška je jednoduchá. Kousek materiálu se odřízne, ploška se vyleští a potom se poleptá zředěnou kyselinou dusičnou. Objeví se tzv. Widmanstättenovy obrazce, které se velmi podobají tvarům, které kreslí mráz na okenní sklo. Kamenné meteority to mají horší. Připomínají připálený kousek chleba. Pokud nejsou nalezeny v nějaké rozumné době, tato spečená krusta se odrolí a meteorit rázem vypadá jako obyčejný kámen. Někdy příroda napovídá a v kameni se nacházejí tzv. chondry, které připomínají korálky kulovitého nebo oválného tvaru. Takový kosmický, biskupský chlebíček.
Meteority a česká věda patří k sobě. Patříme ke světové extra třídě, a pokud někde na naší planetě spadne meteorit, informace putují i na Ondřejov, jako k poslední záchraně, pokud není k nalezení. Však také u nás byl poprvé v historii nalezen meteorit na základě fotografií jeho pádu a matematiky. Spadl sedmého dubna 1959, v prostoru mezi Kamýkem nad Vltavou a Příbramí a říká se mu Luhy. Podle vesnice, poblíž které byla nalezena největší část. Spadlo asi třináct kousků, nalezeny byly zatím jen čtyři, takže pátrači mají i po šedesáti letech stále šanci. Loketský purkrabí nám klade otázku, jaká je šance, že budu zasažen při pádu meteoritu? Velmi mizivá, i když… Stalo se to 12. 6. 1963 v Kerharticích, nedaleko Ústí nad Orlicí. Kámen o hmotnosti 1260 gramů dopadl necelé dva metry od malého chlapce, který si hrál na dvoře. Protože se dospělí domnívali, že by se mohlo jednat o dopad munice, zavolali úřední osoby. Meteorit byl nalezen v hloubce asi 40 cm, v kanálu se sklonem sedmdesát stupňů. Musel mít tedy značnou rychlost a nemohl dopadnout volným pádem.
Zdroj: wikipedie
