V roce 2020 je tento zvuk stále jasně slyšet. Nyní tedy už Česká republika, aby mě vlastenci neukamenovali. Toto území je v něčem zvláštní. Na povrchu planety Země pokrývá zanedbatelné dvě desetiny promile. Co se však pádu meteoritů na její povrch týče, připomíná spíš střed obrovského terče, do kterého se meteority strefuji s neomylnou přesností. Nejdříve trochu historie.
Nejstarším známým železným meteoritem na našem území, je artefakt, s názvem loketský purkrabí. Pověst o něm je více než šest století stará. Byl to nelida a byl také právem potrestán. Zajímavé je i to, že pád kovu z nebe zmiňuje ve svém díle i známý lékař a polyhistor Marek Marci z Lanškrouna. Má však na mysli rok 1618, a tak připravil vědcům další otazník.
Loketské železo bylo velmi zajímavé a tak se z něj v průběhu věků odřezávali kousky, jako z šišky salámu. Z kdysi metrákového kusu zbylo dodnes asi dvacet kilogramů, čehož litoval i básník Goethe, který se o podobné nálezy zajímal.
Další zajímavý pád meteoritu, tentokrát kamenného, uhlíkatého chondritu, se odehrál v době relativně velmi nedávné. Sedmého dubna roku 1959, na Příbramsku. Jeho záře byla zachycena ze dvou pozorovacích míst, na fotokomory s rotujícím objektivem, a snímky byly následně vyhodnoceny.
Poprvé v historii tohoto vědního oboru, byly na základě snímků a výpočtů nalezeny čtyři kusy kamenů, jeden dokonce pouhých dvanáct metrů od vypočítaného místa. Hledači zajímavostí však nemusí zoufat. Hlavní těleso, o hmotnosti asi sto kilogramů, nebylo nalezeno dodnes. Kopcovitá krajina, husté lesy, nedaleký vojenský prostor, to vše bylo příčinou toho, že kámen nebyl nalezen. Naděje proto stále žije.
Jistě jste se setkali již s přirovnáním, že pravděpodobnost nějakého jevu je tak nízká, jako to, že budete zasaženi pádem meteoritu. Má to být vyjádřením něčeho, co se zkrátka nikdy nemůže stát. Toto přirovnání se stalo téměř skutečností. To téměř byly necelé dva metry. Přesně o takovou vzdálenost minul meteorit, o hmotnosti jeden a čtvrt kilogramu, hlavu sedmiletého chlapce, který si na dvorku hrál na hromádce písku. Bylo to v červnu 1963 a stalo se to v Kerharticích, předměstí Ústí nad Orlicí. V kosmických vzdálenost tedy něco, jenom nepatrně vychýleného od nuly.
V polovině srpna a za teplých letních nocích si můžeme pády meteoritů vychutnat. Nemusíte se bát. Zdrcující většina z nich shoří desítky a desítky kilometrů nad našimi hlavami. Meteoritický roj Perseidy, je velmi vděčným objektem pozorování. Je velmi starý, první zmínky o něm pocházejí z Číny na počátku našeho letopočtu. Dnes se již ví, že souvisí s kometou Swift-Tuttle, která obíhá Slunce jednou za 133 let.
Pokud vás zaráží název komety, pak vězte, že většinou bývají pojmenovány i po prvních třech objevitelích. Meteority parkují na dráze, kterou Země prolétá vždy v polovině srpna. Říká se jim Perseidy proto, že zdánlivě vyletují z tohoto souhvězdí. Lze se o tom přesvědčit, pokud máte lepší astronomické vybavení. Pokud světelné stopy prodloužíte, zjistíte, že se všechny protínají v jediném bodu. Říká se mu radiant. Pokud takové vybavení nemáte, také nevadí. Úplně bude stačit, když si budete něco přát.
