Odmysleme si nyní sen jako filozofickou kategorii. Sny jako něco, co toužíme naplnit. Věnujme se snům jako jevu, který nás provází naším spánkem. Sen, po kterém máme ráno dobrou či mizernou náladu, fenomén, který nás dovede uklidnit, rozradostnit i znepokojit. Přes veškerou učenost lidé věří snářům po babičce dodnes. Někdo je bere jako zábavu, stejně jako horoskopy, které se hodí na devět lidí z desíti, někdo si podle snů plánuje budoucnost. Zkusme se nyní nad sny zamyslet. Nikoliv však nad jejich výkladem, ale nad tím, jestli je skutečně potřebujeme, jestli nám pomáhají, nebo škodí.
Jak v jedné písni zpívá Jan Werich, čtěme Bibli, tam to všechno je. První trápení se sny měl egyptský faraon. Sedm hubených a sedm tučných krav. Co s tím? Naštěstí tady byl správce věznice Josef. Již před tím naprosto přesně odhadl sny faraonovu pekaři i šenkýři. Nyní poradil i faraonovi a dotáhl to až na správce Egypta. Jistě, je to jen podobenství, ale také důkaz, jakou důležitost lidé svým snům přisuzovali. Sny byly důležité i pro lékaře, snadněji se stanovovala diagnóza. Pochopitelně mluvím o době, kde znalost narození, myšleno s přesností na hodiny, byla nezbytnou součástí rodinné anamnézy. To bylo později zavrhnuto a v medicíně nastoupila přísná a studená racionalita. Začala se léčit nemoc, nikoliv nemocný. Zkrátka ode zdi ke zdi.
Psychiatrie byla mezi lékařskými odbornostmi velmi dlouho popelkou. Pokud jste viděli český film o doktoru Janském, Tajemství krve, již víte svoje. Psychiatrii pronásledovalo stigma, které se leckdy drží lidí dodnes. Onemocnět může srdce, žaludek, játra, ledviny. Ale mozek? Tady byl problém. Medicína, ve vztahu k jeho onemocněním, připomínala dlouhá léta ty tři symbolické opice, kde si jedna zakrývá oči, druhá uši a ta třetí ústa. Studené sprchy, svěrací kazajky, vypolstrované cely a elektrické šoky. Skřeky a smích za vysokou zdí, odkud není do většinové společnosti návratu.
Carl Gustav Jung, švýcarský lékař a psychoterapeut, zakladatel hlubinné psychologie, se narodil 26. 7. 1875. Na rozdíl od Freuda, vědce, který byl o generaci starší, nehledal v mnoha duševních poruchách pouze sexuální symboliku. Jeho spolupráce s Freudem trvala jenom pár let, protože Jung šel úplně jinou cestou, zatímco Freud ustrnul ve svých tvrzeních, které pokládal za dogma. Psychoterapeut Jung například zavedl výrazy jako extrovert či introvert, pro charakteristiky lidských povah. Zaměřoval se na kolektivní nevědomí, na archetypy lidského chování, které jsou lidem jako živočišnému druhu společné. Zkoumal lidské sny, zvláště u svých pacientů, bral je vážně, nevysmíval se jim. V jeho teoriích se lidské sny nepodceňují, mají zásadní význam pro pochopení příčiny duševní poruchy. Věnoval se též synchronicitě, setkání dvou či více událostí v čase, které se nedají vysvětlit, nemají příčinu, aby nastaly, přesto však mají pro jedince zásadní význam. Synchronicitu jevů konzultoval Jung i s Wolfgangem Paulim, rakouským vědcem, laureátem Nobelovy ceny za fyziku. Nejen psychiatrie, ale i fyzika se totiž vyrovnává s faktem, že v ní existují jevy, které se zkrátka stanou a nedají se vypočítat. Stejně jako lidská duše.
Zdroj: wikipedie, vlastní zdroj
