Při nákupu nové lednice, pračky nebo televizoru platí zákazníci nepřímo také za budoucí sběr a recyklaci vysloužilých spotřebičů. Český systém zpětného odběru přitom dlouhodobě provázely problémy s plněním evropských cílů a kvůli nedostatečným výsledkům musela Česká republika čelit i řízení Evropské komise. Přestože se situace v poslední době zlepšila, zůstává zásadní otázka: Kolik celý systém skutečně stojí, kdo kontroluje využití vybraných peněz a zda stát dokáže posoudit jeho hospodárnost?
Každoročně se v České republice prodají miliony elektrospotřebičů, které jednou doslouží a bude nutné je ekologicky zpracovat. Financování jejich sběru a recyklace zajišťují výrobci a dovozci prostřednictvím takzvaných kolektivních systémů. Náklady na tyto služby se následně mohou promítat do konečných cen výrobků. Spotřebitelé tak na fungování celého systému přispívají, aniž by zpravidla věděli, kolik z těchto prostředků skutečně připadá na recyklaci a kolik na jeho provoz.
Na českém trhu působí několik kolektivních systémů, mezi nejvýznamnější patří Elektrowin, Asekol a Rema Systém. Jejich úkolem je organizovat zpětný odběr, dopravu a ekologické zpracování elektroodpadu. Stát stanovuje pravidla a prostřednictvím příslušných úřadů dohlíží na jejich dodržování. Právě výsledky celého systému však v minulých letech ukázaly, že jeho fungování není bez problémů.
Česko nesplnilo evropský cíl
V roce 2023 dosáhla Česká republika podle Ministerstva životního prostředí míry zpětného odběru elektrozařízení 61,7 procenta. Evropský cíl přitom činil 65 procent. Nešlo o ojedinělý problém. Kvůli nedostatečnému sběru elektroodpadu za rok 2021 zahájila Evropská komise v září 2024 proti České republice řízení pro nesplnění povinností v oblasti odpadového hospodářství.
Rozdíly byly patrné také mezi jednotlivými kolektivními systémy. V roce 2023 vykázal Elektrowin míru sběru 51,9 procenta, Asekol 65,2 procenta a Rema Systém 68,3 procenta. Přestože všechny společnosti působí na stejném trhu, jejich výsledky se výrazně lišily. Přímé porovnání ovšem komplikuje odlišná skladba elektrozařízení, která jednotlivé systémy zastupují, i metodika výpočtu.
Výsledky se zlepšily. Otázky však zůstávají
Novější údaje ukazují příznivější vývoj. Česká republika podle ministerstva v roce 2024 dosáhla míry zpětného odběru přibližně 67 procent, a evropský cíl tak splnila. Výrazné zlepšení oznámili také někteří provozovatelé kolektivních systémů. Například Elektrowin vykázal za rok 2024 míru sběru 77,28 procenta a za rok 2025 podle vlastních údajů 72,25 procenta. Pozitivní vývoj ovšem neznamená, že by tím automaticky zmizely otázky kolem předchozího neplnění cílů. Je důležité zjistit, jaká opatření stát a jednotliví provozovatelé přijali, proč se výsledky podařilo zlepšit a zda je současný systém dlouhodobě udržitelný. Podstatné je také vyhodnocení kontrolní činnosti. Česká inspekce životního prostředí podle informací zveřejněných v roce 2025 prověřovala na základě podnětu činnost společnosti Elektrowin. Redakce zjišťuje, zda byla kontrola ukončena a k jakým závěrům dospěla. Samotné zahájení kontroly přitom neznamená, že došlo k porušení zákona.
Kolik stojí recyklace a kdo kontroluje peníze?
Vedle ekologických výsledků se nabízí ještě jedna zásadní otázka, která se týká celého českého systému: jeho skutečné náklady. Výrobci a dovozci odvádějí kolektivním systémům příspěvky, ze kterých se financuje sběrná síť, doprava, zpracování elektroodpadu, administrativa i další činnosti.
Tyto prostředky sice nejsou státními dotacemi, jejich vybírání a využívání však souvisí se zákonnými povinnostmi výrobců. Veřejnost by proto měla mít možnost zjistit, jaká část vybraných příspěvků směřuje přímo na sběr a recyklaci a kolik stojí samotná správa systému. Stejně důležité je vědět, jakým způsobem kolektivní systémy vybírají své dodavatele, zda při zadávání zakázek využívají konkurenční prostředí a jak kontrolují ceny poskytovaných služeb. Jedním z užitečných ukazatelů by mohly být náklady na jednu tunu odebraného a zpracovaného elektroodpadu. Takové srovnání by však muselo zohlednit rozdílné druhy spotřebičů, náročnost jejich zpracování i rozsah sběrné sítě. Samotná nejnižší cena totiž nemusí znamenat nejlepší ekologický výsledek.
Odpovědnost státu nekončí splněním procent
Český systém zpětného odběru je založen na spolupráci soukromých provozovatelů a státu. Zatímco kolektivní systémy zajišťují praktickou organizaci sběru, veřejné instituce odpovídají za nastavení pravidel, kontrolu jejich dodržování a plnění evropských závazků České republiky. Právě rozdělení odpovědnosti přitom vyvolává otázky. Pokud země několik let nedosahuje stanovených cílů, kdo má zajistit nápravu? Jak ministerstvo vyhodnocuje efektivitu jednotlivých provozovatelů a jaké nástroje má k dispozici v případě nedostatečných výsledků? A sleduje stát vedle množství vysbíraného odpadu také ekonomickou náročnost jeho zpracování?
Redakce Náš REGION proto požádala Ministerstvo životního prostředí a Českou inspekci životního prostředí o vysvětlení dosavadních výsledků, kontrolní činnosti a způsobu vyhodnocování hospodárnosti kolektivních systémů. Zajímají nás rovněž opatření přijatá po nesplnění evropských cílů a aktuální stav souvisejících kontrol. K dnešnímu dni jsme odpovědi dosud neobdrželi.
Zdroj: autorský text
