Věda se nestává v jejich rukou jen zbraní obrannou, ale velmi často též útočnou. Opiem, rulíkem, planou angosturou, krušinkou a bobkovou višní uspávají ty, kteří by je chtěli rušit. Mezi Egypťankami, Turkyněmi nebo Řekyněmi nenajdete ani jednu kořenářku, jak vy jim zde říkáte, která by v chemii neohromila lékaře a v psychologii nevyděsila zpovědníka.
Teorie relativity a časový paradox jsou oblíbenou rekvizitou autorů vědecko-fantastických románů. Čím rychleji se pohybujeme, tím pomaleji nám plyne čas. Je to zvláštní, ale je to tak, což již věda dokázala. Astronaut odlétá k průzkumu vzdálených hvězdných soustav a loučí se s ním manželka se synkem v náručí. Za pár let se vrací a zjišťuje, že jeho žena již dávno zemřela a z jeho syna je stařeček nad hrobem.
Umřít v necelých čtyřiadvaceti letech, to bylo příliš brzy i na počátek sedmnáctého století. Historie nemá ráda slovo kdyby. Můžeme to ale zkusit. Kdyby nezemřel tak brzy a zrovna v tak vypjaté době. Psal se listopad 1618 a stavovské povstání v plném proudu přišlo o člověka, pod jehož vedením bychom dnes zřejmě na Bílou horu nevzpomínali jako na tragédii.
Český Honza vyrážel do světa pravidelně vybaven uzlíkem buchet. Někdy kus chleba a tvaroh, ale buchty jsou mnohem častější. Následuje kouzelný dědeček, který předstírá, že má hlad, aby prověřil Honzovu toleranci k seniorům. Není divu, že předstírá, makové buchty jsou tak dobré. I Honza je spokojen. Jsou totiž země, kde by za podobný uzlík buchet skončil v policejní cele.
Pánové z Londýnské královské společnosti jsou opravdu smutní. Vážili svoji cestu tak daleko na východ marně. Dorazili pozdě. Ten nesmírně vzdělaný Čech, kterému nabídli členství, i profesuru v Oxfordu, jim už s morem nepomůže. Proti smrti není léku. Ani on se jí neubránil. Léčil všechny, pražské měšťany i manželku švédského generála, který Prahu obléhal. Bránil tehdy město jako lékař i jako voják, a získal si respekt všech.
Příroda umí být nemilosrdná, ale i varující. Dokáže napovídat tomu, kdo je vnímavý. Třeba takové sukulenty. Rostliny, které dokážou ve svém těle shromažďovat vodu, aby dokázaly přežít dlouhá období sucha. V naprosté většině jsou to kaktusy, ale i zde existují výjimky, jako je například aloe. Kaktusy jsou vlastně takoví velbloudi v říši rostlin. Jejich bodliny varují a říkají, že si má každý rozumný tvor dotyk raději rozmyslet.
Setrvačnost lidského chování je někdy výhodou. Pokud se tedy chcete vyhnout davu. Co si budeme povídat, prázdné ulice jsou pro fotografování a krásné záběry požehnáním. Turisté se začínají osmělovat. Využijte posledních dní, kdy jsou ještě poloprázdné vlaky, opuštěné historické stavby a hospody, kde se u vás objeví číšník, ještě než dosednete. Neváhejte a vydejte se na pořádný výlet. Protáhnout nohy a pořádně propláchnout plíce, bez bedlivého dohledu lidí, pro které se respirátor stal mantrou.
Ve Františkovi se tají dech. Tolik knih v životě neviděl. Prosklená almárka s knížkami, u kmotříčka učitele, je pojednou směšně malá. Páter knihovník je ochota sama. Miluje knihy. Antičtí filozofové, svatí otcové, cestopisy. Toto je francouzsky? Ano, to je dílo encyklopedistů. Dílo naší církvi nepřátelské, ale je to veliké dílo. Proč jsou ty knihy zakázané Důstojnosti? Protože je v nich jed. Jed odpadlictví. Pro klid své duše, Františku, nikdy tuto skříň neotvírej.
Představit si novotou svítící, právě postavený hrad, je přinejmenším zvláštní. Letité, někdy mechem porostlé zdivo, které už nedokáže odolávat zubu času, schodiště s kovovým zábradlím novodobé výroby, po kterém už hradní pán ani jeho hosté nechodí. Tak má vypadat hrad, který očekáváme. Dnes to ale ještě zřícenina není. Nová, nádherná věž. Majitel je spokojen, pan stavitel Květoň se právem dme hrdostí nad uměním svým i lidí, kterým toto dílo svěřil. Po právu se veselí v podhradí, na útraty hradního pána.
Ztráta iluzí je vždy nepříjemná. I když v tomto případě je téměř neškodná, protože jaksi patří k životu a k poznání. Jako když se dozvíme, že pod stromečkem nenaděluje dítě z Betléma, ale rodiče. Dítě se s tím vyrovná brzy, u dospělých to trvá trochu déle, zvláště když si na své iluzi zakládali. Třeba astronomové, nebo spisovatelé vědecko-fantastických románů.
Historie bývá nespravedlivá. Nálepkuje lidi a tyto nálepky drží velmi pevně. Stovky, tisíce let, a sundat se nedají. Třeba takový král Václav IV. Máme ho rádi. Pohlížel často na dno poháru, proháněl ženám faldy, byl vlažný ve víře a koupal podvodníky ve Vltavě. Jedné noci se však objevil na pražské zdi nápis, že Václav je druhý Nero. Autor byl jistě vzdělaný člověk, protože uměl psát. Václav reagoval pro něho typickou odpovědí. Pokud jsem jím nebyl, stanu se jím. Nero, byl symbolem krutosti již v našem středověku.
Do vzniku Československa zbývalo pět měsíců. To ale historie ještě neví. Kola první světové války se stále točila na plné obrátky. Mocnosti kopaly kolem sebe a hledaly východisko. Rusko už bylo ze hry. Vyčerpané a zbídačelé. Bolševická revoluce potřebovala mír, aby se opevnila ve svých pozicích. Za každou cenu. Separátní mír vyhovoval hlavně Německu a Rakousko – Uhersku. Naděje na získání statisíců válečných zajatců stále žila. Jejich přesun z nekonečných ruských stepí, a opětovné zapojení na západní frontě, by ještě mohlo odvrátit katastrofu.
Panna Kateřina Lehouská z Malevic, pohání Václava Lehouského odtud z Malevic, viniti téhož Václava chce z nářku cti, a to takového, že jest též k panně Kateřině mluvil, k*rvy a arcik*rvy jí dávaje a tudy jest jí těmi slovy on Václav na její poctivosti nařekl.
Motýli jsou symbolem křehkosti a krásy. Příroda zase jednou předvedla, co dokáže a před čím musí člověk se svými znalostmi stát s otevřenými ústy. Nádherný hmyz, který mohli obdivovat už tyranosauři. Pramotýli jsou na této planetě již od druhohor a jak je vidět, unikli i globální katastrofě, po pádu asteroidu před pětašedesáti miliony lety. Křehkost je však třeba chránit, a evoluce dala možnost obrany i motýlům. Nejen dokonalé mimikry, ale i jedovaté tělo, které mohlo predátorům přinést těžké chvíle a kteří si tak zapsali do paměti, nelovit!
Hvězdy jsou jako lidé. Rodí se, stárnou a umírají. Nejsou zde od počátku všeho. I nyní, v tuto chvíli, někde vzniká nová hvězda a některá končí, třeba gigantickou explozí, po rozmařile krátkém životě. Stejně jako v davu lidí, i při pohledu na noční oblohu vidíme hvězdy různých generací. Léto je ideální příležitostí seznámit se s noční oblohou. Hezky pod širákem, daleko od města, nebo z lehátka na zahradě či z terasy rodinného domu.
Mistr Tadeáš je nedůvěřivý. Musí být takový, jeho úřad mu nedůvěru přímo předepisuje. Ten mladý, sotva třicetiletý Angličan mu připadá příliš sebejistý. Zrcadlo rtuti, tekutého stříbra, se leskne ve skleněné míse, která rázem ztěžkla natolik, že ji raději postavil na stůl. Tak na to jsem tedy zvědav! Otočí lžičkou a kovová hladina na okamžik zmizí pod vrstvou červeného prášku. Mistr Tadeáš se otočí s otázkou v očích. A co dál? Nový adept pro císařovy služby se usměje a s naprostým klidem rozbije mísu o kamennou podlahu. Kaluž rtuti, s miliony drobných kapiček? Ale kdeže. Mezi skleněnými střepy leží na zemi kus kovu, kolem kterého se točí svět. Těžký, a žlutý. Symbol bohatství.
Zatmění Slunce. Pro mnoho našich dávných předků osudové znamení, hněv bohů, zázrak. Pro mnoho současníků velmi zajímavý úkaz, za kterým, díky astronomům a jejich výpočtům, cestují často i na opačný konec světa. Zlý démon, který sežral Slunce, se zaháněl zvoněním na zvony, křikem lidí, a modlitbami. Vždy to fungovalo a zářící Slunce se objevilo po několika minutách.
Malíř a umělec Luděk Marold je ve svém živlu a září spokojeností. Do Prahy totiž přijel jeho přítel, znalec a vědec ve všech oborech, Jára Cimrman. Jeho připomínky jsou neocenitelné a panoráma bitvy u Lipan bude zcela určitě senzací. Kráčí spolu po nábřeží, a Marold se snaží vtisknout si všechny Cimrmanovy rady do paměti. Cimrman je tak zaujat problémem, že málem přehlédne svého dalšího přítele, cestovatele Emila Holuba a jeho ženu.
Člověk je tvor společenský. Pokud někde žije sám, dříve či později se začne zajímat o svoje sousedy. Třeba jenom proto, aby si měl s kým popovídat. Samota není příjemná. Tedy, většinou. Bojíme se samoty v bytě, v domě, ve městě. Vlastně bychom se měli bát všichni. Celé lidstvo. Je to zvláštní, ale samota ve vesmíru nikoho neděsí. Má smysl tam hledat svoje sousedy? Jsme na to připraveni?
V Čechách byl už od středověku znám zajímavý způsob řešení problémů, spjatých s politikou. Byl krátký, rychlý, brutální, ale pokud se podařil, i velmi spolehlivý. Každý, v historii trochu vzdělanější státní úředník či konšel, na ně jistě pomyslel, pokud měl učinit nějaké nepopulární či dokonce osudové rozhodnutí. V takovém případě bylo velmi rozumné usednout za stůl v místnostech, ve kterých planuly svíce i v pravé poledne. V místnostech bez oken. Okna byla nebezpečná.