• Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • nezarazene
  • Bitva o nádraží, která rozhodla válku. Co se tenkrát stalo?

    15.6.2021

    Do vzniku Československa zbývalo pět měsíců. To ale historie ještě neví. Kola první světové války se stále točila na plné obrátky. Mocnosti kopaly kolem sebe a hledaly východisko. Rusko už bylo ze hry. Vyčerpané a zbídačelé. Bolševická revoluce potřebovala mír, aby se opevnila ve svých pozicích. Za každou cenu. Separátní mír vyhovoval hlavně Německu a Rakousko – Uhersku. Naděje na získání statisíců válečných zajatců stále žila. Jejich přesun z nekonečných ruských stepí, a opětovné zapojení na západní frontě, by ještě mohlo odvrátit katastrofu.

    Pak se však cosi stalo. Něco, s čím nikdo nepočítal. Vlaky uvízly na ruských železnicích. Přesněji, na té rozhodující železnici, po které by se mohli zajatci vrátit ke svým generálům. Někdo rozhodl jinak. Uniformy ve vojenském muzeu k nám promlouvají. Přes sto let staré uniformy a příběhy vojáků, které se již poslouchají jako pohádka. Výzbroj směšná, v porovnání se zbraněmi dnešních supermanů. Jejich nositelé již odešli. Něco však tady po nich zůstalo. Patos, který není směšný a který nikdy nevyprchá. Touha po svobodě se porazit nedá a československé legie jsou důkazem. Samolibost a nadutost nepřátel, oplývajících počtem a výzbrojí, se velice rychle měnila v děs a paniku. Oprávněně.

    Malá, železniční stanice Lipjagy, asi dvacet kilometrů jihozápadně od Samary. Na levém břehu Volhy, mezi močály a meandry, této největší evropské řeky. Historie si někdy zažertuje. Zopakuje si to, co se jí už jednou povedlo a přineslo jí to radost. Třicet mrtvých na straně legionářů, to byla daň za snahu probít se k dalším jednotkám, a k magistrále, která je měla dopravit do Vladivostoku a pak domů. Separátní mír? Ukolébat, uklidnit, potom zákeřně přepadnout a pobít. Plán bolševikům nevyšel. Zkrátka narazili. U tohoto nádraží do sytosti okusili vlastní krvavou medicínu. Jejich ztráty dosáhly padesátinásobku těch legionářských. Půldruhé tisícovky mrtvých, dva tisíce zraněných, tři stovky utopených v močálech okolo Volhy. Vypadá to jako zázrak. Jako tehdy u Sudoměře, když se železní páni plácali v bahně na dně vypuštěného rybníka.

    Víte, jak to vypadalo ve vlaku našich legionářů v Rusku? Žádné velké pohodlí to nebylo

    Němečtí generálové na posily čekali marně. Díky několika tisícovkám vojáků, kterými z hloubi duše pohrdali. Kterých se báli. Čtvrtého června 1918. Bolševický velitel Kadomcev se toho rána probudil ve velmi dobré náladě. Vůbec nepochyboval o výsledku bitvy. Čechoslováci budou pobiti. To bylo jeho první hlášení nadřízeným. O několik hodin později už takovým optimismem nehýřil. Proboha, soudruzi, přijďte nám na pomoc. Pomoc ze Samary nepřišla. Legionářské uniformy ve vojenském muzeu dnes už nikoho neděsí. Jsou cítit naftalínem a nostalgií. Dveře ke vzniku samostatného Československa se otevřely u malého nádraží Lipjagy, tři tisíce kilometrů od Prahy.

    Zdroj: Wikipedie



    Nepřehlédněte