Pak se však cosi stalo. Něco, s čím nikdo nepočítal. Vlaky uvízly na ruských železnicích. Přesněji, na té rozhodující železnici, po které by se mohli zajatci vrátit ke svým generálům. Někdo rozhodl jinak. Uniformy ve vojenském muzeu k nám promlouvají. Přes sto let staré uniformy a příběhy vojáků, které se již poslouchají jako pohádka. Výzbroj směšná, v porovnání se zbraněmi dnešních supermanů. Jejich nositelé již odešli. Něco však tady po nich zůstalo. Patos, který není směšný a který nikdy nevyprchá. Touha po svobodě se porazit nedá a československé legie jsou důkazem. Samolibost a nadutost nepřátel, oplývajících počtem a výzbrojí, se velice rychle měnila v děs a paniku. Oprávněně.
Malá, železniční stanice Lipjagy, asi dvacet kilometrů jihozápadně od Samary. Na levém břehu Volhy, mezi močály a meandry, této největší evropské řeky. Historie si někdy zažertuje. Zopakuje si to, co se jí už jednou povedlo a přineslo jí to radost. Třicet mrtvých na straně legionářů, to byla daň za snahu probít se k dalším jednotkám, a k magistrále, která je měla dopravit do Vladivostoku a pak domů. Separátní mír? Ukolébat, uklidnit, potom zákeřně přepadnout a pobít. Plán bolševikům nevyšel. Zkrátka narazili. U tohoto nádraží do sytosti okusili vlastní krvavou medicínu. Jejich ztráty dosáhly padesátinásobku těch legionářských. Půldruhé tisícovky mrtvých, dva tisíce zraněných, tři stovky utopených v močálech okolo Volhy. Vypadá to jako zázrak. Jako tehdy u Sudoměře, když se železní páni plácali v bahně na dně vypuštěného rybníka.
Němečtí generálové na posily čekali marně. Díky několika tisícovkám vojáků, kterými z hloubi duše pohrdali. Kterých se báli. Čtvrtého června 1918. Bolševický velitel Kadomcev se toho rána probudil ve velmi dobré náladě. Vůbec nepochyboval o výsledku bitvy. Čechoslováci budou pobiti. To bylo jeho první hlášení nadřízeným. O několik hodin později už takovým optimismem nehýřil. Proboha, soudruzi, přijďte nám na pomoc. Pomoc ze Samary nepřišla. Legionářské uniformy ve vojenském muzeu dnes už nikoho neděsí. Jsou cítit naftalínem a nostalgií. Dveře ke vzniku samostatného Československa se otevřely u malého nádraží Lipjagy, tři tisíce kilometrů od Prahy.
Zdroj: Wikipedie
