Dvacátý třetí květen, roku 1618, takovým nebezpečným dnem byl. Třetí pražská defenestrace. Tu první, o dvě století dříve, iniciovala pražská chudina, popichovaná kněžími, tu třetí provedli páni, rytíři a měšťané. Odstartovala válečný konflikt, který přivede Evropu na okraj sociální a existenční propasti. Potáhne se dvě generace a několik dalších ještě ponese její následky. Ale nepředbíhejme. Píše se rok 1609 a evangeličtí stavové dotlačili císaře Rudolfa II. slábnoucího na těle i na duchu, k podepsání majestátu o náboženské svobodě v Českém království. Oč vlastně šlo? Musíme opět trochu hlouběji do historie. Do roku 1555. V září tohoto roku byl podepsán mezi císařem a říšskými knížaty v Augšpurku náboženský mír. Císař se přesvědčil, že nenáviděné kacíře, tehdejší protestanty, prostě silou zbraní nezlomí a podvolil se. Byl to vlastně kompromis, který známe pod názvem, čí vláda toho náboženství. Snad mu v uších ještě zněl husitský chorál, před kterým se v minulém století třásla Evropa, a rozhodl se pro smírné řešení.
Tehdy se to tak ještě nenazývalo. Tento právnický pojem neznali ani stavové ani Rudolf. Vznikl až v roce 1612. Majestát byl tedy napsán a podepsán. Tím nic neskončilo, právě naopak. Je to něco, s čím se potýkáme dodnes. Pokud není jakékoliv rozhodnutí vypsáno do toho nejmenšího detailu, vždy se najdou lidé, kteří v něm najdou skulinu, jak rozhodnutí obejít. Majestát bohužel dokonalý nebyl a následky vedly až k otevřenému oknu ve starém purkrabství. Problém byl v tom, že obecné formulace poskytly řadu výkladů a každá strana ten svůj pokládala za správný. Svoboda náboženství jen na královském majetku. A co panství, která králi nepatřila? Tam majestát neplatil. Co církevní vrchnost? Může si snad každý selský hřbet dělat, co chce? Selský hřbet jistě ne, ale páni ano. Začaly si dělat naschvály a s provokacemi se roztrhl pytel. Třeba v Hrobech i v Broumově, kde si evangeličtí páni vystavěli kostely na půdě, která patřila katolíkům. Jistě, bylo smírné řešení. Domluvit se a zaplatit tyto parcely. Jenže to nechtěl nikdo. Evangelíci se škodolibě usmívali a katolíci našli řešení, kostel v Broumově nechali zapečetit a ten v Hrobu (nedaleko Teplic v Čechách) dokonce zbořit. A nastalo peklo. Evangeličtí stavové svolali do Prahy sněm, který se měl tímto případem zabývat. Nebyl nutný, protože již existovala možnost soudního řešení sporu. Platný zákon, který říkal, že se sejde shromáždění dvanácti katolíků a dvanácti evangelíků a pokusí se o smír. Bylo však již pozdě, horké hlavy na obou stranách již o dohodu nestály. Olej do ohně přilil císařův důvěrník, kardinál Khlesl, který stavům tento sněm zakázal. Zákaz byl předán prostřednictvím místodržitelských úředníků, panem Jaroslavem Bořitou z Martinic, a Vilémem Slavatou z Košumberka. Stavové to pochopili tak, že ten zákaz pochází z jejich hlav a natruc tento sněm uskutečnili, v Karolinu, dva dny před defenestrací. Císař ucouvl, zákaz sněmu změnil na žádost o odklad, ale bylo již pět minut po dvanácté. O den později se v paláci Smiřických evangelická opozice rozhodla k radikálnímu řešení.
To, co následovalo, je už velmi známé. Ani jeden z vyhozené trojice nezemřel. Ano, ještě jsme zapomněli na písaře Fabricia, který se obou pánů horlivě zastával a odnesl to také. Dopadli na svah, a i když jim jistě nebylo do smíchu, přežili. Možná i papíry a odpadky, jak se traduje, zmírnily jejich pád. Katolická církev v tom viděla zázrak. I císař, která všechny tři hojně odměnil. I písař Fabricius si přišel na své, a obdržel jako lízátko za utrpěné rány konfiskát, dům pana Theodora Sixta, na Staroměstském náměstí. Věrnost se dá odměnit nejen penězi, ale i smrtí. Úředník, horlivý katolík Diviš Černín z Chudenic. V den defenestrace uposlechl příkazu svého nadřízeného, purkrabího Adama ze Šternberka a vpustil ozbrojený dav do Hradu. Byl jediným popraveným katolíkem, exemplárním případem a obětním beránkem. Vítěz chtěl jeho popravou demonstrovat, že se nejedná o nábožensky motivovaný trest.
