Osmého listopadu uplynou čtyři století od konce zpackaného povstání a jeho jediným možným vyústěním, prohrou stavovského vojska v bitvě na Bílé hoře. Přeskočme nyní tento hořký úsek českých dějin, který by se jistě do jednoho kratičkého článku nevešel. Přejděme rovnou k věci. K nejdelšímu dni v roce 1621 a staroměstské popravě.
Kdo byl tím obětním beránkem a proč? Byl jím Diviš Černín z Chudenic, donedávna hejtman Pražského hradu. Když se Ferdinand II. vypořádal s odbojnými stavy, nastalo účtování. O tuto popravu se zajímala veřejnost i v zahraničí, a Habsburci, i přes své vítězství, potřebovali ukázat Evropě, že se nejedná o trest z náboženské nenávisti. Jen se podívejte, trestáme nejen protestanty, ale i katolíky.
Narodil se roku 1556. Rytíř z rodu Černínů byl na dvoře Rudolfa II. stolníkem, císařským radou a za stavovského povstání jediný katolík, který zasedal v zemském soudu. Konvertoval ke katolictví dosti pozdě, nevěděl totiž, ke které straně se má přidat. Před druhou defenestrací v květnu 1618 byl hejtmanem Pražského hradu a zůstal jím dokonce i krátce po bitvě na Bílé hoře.
Už to vypadalo, že unikne, protože i jeden z vítězů, Maxmilián Bavorský, jej ponechal ve funkci. Zatčen byl až v únoru 1621. Ještě bylo nutné najít nějakou záminku, nějakou vinu, která by ho přivedla pod katův meč. Záhy se našla. Byl obviněn z toho, že onoho osudného 23. 5. 1618, umožnil vstup ozbrojených pánů do areálu Hradu. Tehdy totiž nevěděl, co má dělat, a šel se poradit s nejvyšším purkrabím, Adamem ze Šternberka, který byl jeho nadřízeným. Řídil se jeho pokynem, neklást návštěvě žádné překážky, a tak dva úředníci a jeden písař vyletěli z okna.
Exemplární případ byl nalezen. Historie je někdy krutě ironická a nespravedlivá. Pan Adam ze Šternberka, takto umírněný katolík, kontrasignoval Rudolfův majestát z roku 1609, o náboženské svobodě. Kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, jako fanatický katolík podepsat odmítl. Listinu, kterou Ferdinand II. upřímně nenáviděl. Pan nejvyšší purkrabí se mohl vrátit do svého úřadu a s chutí se popásal na konfiskátech. Zatímco se většina odsouzenců dokázala se svým osudem vyrovnat, Diviš Černín cítil svůj ortel jako krutou nespravedlnost a oprávněně. Stále očekával udělení milosti. Ta však nepřišla.
Na tribuně sedící, o dvacet let mladší bratr Heřman, neunesl tíhu okamžiku, a ve chvíli jeho popravy odešel z tribuny. Zanedlouho se ožení s vdovou po svém švagrovi, Kryštofu Harantovi, se kterým před dvěma desítkami let uskutečnili putování do Svaté země. Ten šel na popraviště dříve a jeho hlava již leží sťata a zakryta černým suknem. Diviš Černín měl vlastně štěstí. Jeho stětím bylo „spravedlnosti“ učiněno zadost, a tělo i s hlavou bylo bez potíží odevzdáno příbuzným. Bylo dopraveno nejdříve na jeho tvrz Nedrahovice, a potom pohřbeno v nedaleké Jesenici. Podle vlastního přání je pohřben pod kamennou deskou u vchodu do kostela, aby prý po něm lidé šlapali a on tak dříve mohl odčinit svoje viny. Viny, které nebyly.
