Je to prazvláštní výměna. Kvalita za kvantitu, jeden zajatec výměnou za dva jiné. Tím vzácnějším zajatcem je doktor Jan Jessenius. Bude vyměněn za hejtmana mělnického kraje, Jakuba Horčického z Tepence, a za sekretáře pražského arcibiskupa, doktora Ponzona.
Jsme na počátku války, která zničí Evropu, ožebračí statisíce lidí a vylidní města i vesnice. Bude trvat třicet let a v roce 1619 teprve nabírá na obrátkách. Obě strany konfliktu shánějí peníze, prostředky, spojence.
Doktor Jan Jessenius, to jméno není tak neznámé. Na počátku sedmnáctého století vykonal v Praze první veřejnou pitvu lidského těla. Rektor pražské univerzity, který připojil ke své lékařské vědě i politiku, která mu později zlomí vaz. Nezvolil si dobře. I když v jeho případě neplatí ani toto obrazné rčení, protože vaz mu oddělí od trupu ostrý meč kata Mydláře. To však profesor Jesenský ještě neví, konflikt dávno není rozhodnut. Zbývá mu ještě rok a půl života.
Jakuba Horčického známe spíše jako jednoho z vlastníků proslulého Voynichova manuskriptu. Je velice rád, že byl propuštěn. Sklízí jen to, co mezi svými poddanými na Mělnicku zasel a je rád, že vyvázl holým životem. Doktora Ponzona zřejmě znají jen archiváři, a církevní historici. Není nutné po něm pátrat, v tomto příběhu není tak důležitý.
V Praze, kam osvobozený rukojmí dorazil 26. 1. 1619, čeká na Jessenia jeho asi sedmiletá, nemanželská dcera Julie. Dnes nic divného, tenkrát nic, s čím by se mohl člověk chlubit. Jeho žena zemřela před sedmi lety a tahle dívka, kterou si přivedl z Uher, je zřejmě důsledek nějakého milostného vzplanutí se špatným koncem. O matce se totiž neví nic dodnes.
Jeho nynější, druhá návštěva Uher skončila podstatně hůř. Uherští stavové, které měl požádat o podporu, se k povstání Čechů nepřipojí. Jeho výmluvný jazyk nic nesvedl a dalším pokračováním jeho mise bylo zatčení v Prešpurku, a pět měsíců ve vězení ve Vídni. Zde vyvázl opravdu naposledy.
Bylo to velmi důrazné varování. Mohl vzít dceru a odejít. Třeba do Wittenbergu, kde už jednou vyučoval. Jistě by byl přijat s otevřenou náručí, jako kapacita evropské úrovně. Proč to neudělal, je otázkou dodnes. Doufal ve vítězství vzbouřenců? Spoléhal na velkorysost vítězů? Kdoví.
Jedno je jisté. Z těch dvaceti sedmi popravených zemřel tím nejhroznějším způsobem. Byl mu zaživa vyřezán jeho výmluvný jazyk, potom byl sťat, a jeho tělo následně rozčtvrceno. Hlava se ocitla na dlouhých a potupných deset let na Staroměstské mostecké věži. Jeho dceru Julii adoptoval německý, luteránský kněz David Lippach, a odešel s ní ze země. To však teprve přijde. Je ještě stále začátek ledna 1619.
