Na jaře 1645 mělo švédské vojsko v úmyslu napadnout císařskou armádu, která zimovala u Prahy. Nepostupovalo však dost rychle a císař Ferdinand III. dokázal včas svoji armádu přeorganizovat a připojit k ní i oddíly z Uher a Bavorska. Shromáždil tak na 17 000 vojáků, čímž získal nad Švédy, jichž bylo o dva tisíce méně, početní převahu. Maršál Hatzfeld by proto rád donutil Švédy k bitvě, ale podařilo se mu to až po několika manévrech 6. března 1645 u Jankova.
Svědomitý švédský maršál Torstenson věděl, že nepřítel je silnější, a o to větší péči věnoval večer před bitvou prohlídce budoucího bojiště. Zjistil přitom, že led na rybnících je stále dosti silný, aby přes něj mohly jeho oddíly přejít. Tento manévr také nechal druhý den ráno provést jako první a tím obešel císařské vojsko zleva. Napadené oddíly byly útokem tak překvapené, že se maršál Götz, velitel levého křídla, rozhodl pro prudký výpad jezdectva proti švédské pěchotě skrz les. Jezdci v něm však uvízli.
Velitel bavorského oddílu generál Werth chtěl Götzův neúspěch napravit a les obešel. Tím se dostal pod švédskou dělostřeleckou palbu a švédská pěchota zatím vytlačila z lesa císařské jezdce. Přitom padl i maršál Götz. Kolem poledne se zdál postup Švédů již nezadržitelný. Hatzfeld však dokázal zbývající jednotky znovu seřadit a zaútočil na švédské vojáky, kteří považovali bitvu již za vyhranou.
Části císařského vojska se podařilo švédské vojáky obejít a vpadnout jim do týla, kde okamžitě přestali bojovat a místo toho kořistili v jejich ležení. Útok císařského vojska tím oslabili, švédské vojsko císařské oddíly rozprášilo, potom obklíčilo vlastní týl a rabující vojáky na místě pobilo. Jako poslední na bojišti Švédům vzdorovala císařská pěchota, ale nakonec se dala před přesilou na útěk.
Na císařské straně padlo na 4000 mužů, maršál Hatzfeld a pět císařských generálů padlo do zajetí. Švédové ztratili asi 2500 vojáků. Ukořistili celý císařský týl a všechna děla nepřítele.
Vítězství u Jankova umožnilo maršálovi Torstensonovi pokračovat dál na Moravu a pak přes Brno na Vídeň. Ale Brno mu odolalo a Vídeň tak před Švédy a jejich řáděním zachránilo. Z této doby také pochází úsloví: „Dopadl jak Kec (Götz) u Jankova“.
K bitvě se brzy začala tradovat i tato lidová pověst. Nebesa nemohla porážce císařských vojsk sice zabránit, tak aspoň varovala. Několik dnů před bitvou vypadlo kopí s praporcem z ruky sochy sv. Václava, spadlo na zem a rozlomilo se na tři části. Dědičný pán janovského statku, Jan starší z Talmberka, se vyptával, zda někdo zpozoroval, jakým způsobem se kopí, které spadlo, dostalo z pevně držící ruky dřevěné sochy. Jestliže by se to stalo násilím, tak by ruka svírající kopí byla poškozena. Někteří viděli, jak se ruka sochy pootevřela, a kopí spadlo na zem. Věštilo to nešťastnou událost, což se po několika dnech vyplnilo porážkou císařského vojska u Jankova.
