Tento nápis na Novotného lávce u Karlova mostu oslavuje hrdinství staroměstských občanů a studentů. Staré Město od císaře Ferdinanda III. dostalo do znaku „ruku s mečem, která se chystá hájit otevřenou bránu proti vetřelcům.“ Tato „ruka s mečem“ je dnes součástí znaku hlavního města Prahy.
Podobně Ferdinand III. za zásluhy při obraně Starého Města udělil cechu židovských řezníků z židovského Města privilegium používat dvouocasého lva ve svém cechovním znamení. Na památku zachránění Prahy byl také, jako projev díkuvzdání Panně Marii, postaven na Staroměstském náměstí Mariánský sloup, který však byl roku 1918 zbořen v mylném domnění, že se jednalo o symbol Rakouské monarchie.
Třicetiletá válka – nikomu neprospěla a všechny vyčerpala
Po třiceti letech války mezi habsburskou monarchií a jejími evropskými protivníky byly síly obou bojujících táborů natolik vyrovnané, že neexistovala možnost ukončit tento vyčerpávající zápas jinak než diplomatickou cestou.
V březnu 1648 došlo proto mezi vyjednavači obou stran ve vestfálských městech Osnabrücku a Münsteru k předběžné dohodě, podle níž měly být náboženské, právní a majetkové poměry v Evropě uvedeny do stavu k 1. lednu 1624.
Jediní, kdo s tím nesouhlasili, byli vyjednavači švédští, zastupující kromě zájmů švédské koruny také zájmy českých exulantů. Toto datum znamenalo totiž faktické potvrzení výsledků bělohorské bitvy (1620) a zbavovalo tak ty z exulantů, kteří nebyli ochotni přestoupit ke katolické víře, poslední naděje na návrat do vlasti. Proto švédská delegace trvala na tom, že náboženské, právní a majetkové poměry v Čechách musí být vráceny až před rok 1618.
Dne 17. května 1648 u bavorského Zusmarshausenu rozdrtila spojená švédsko-francouzská armáda spojenou armádu císařsko-bavorskou. Švédské velení vzápětí vyslalo do Čech jezdecký sbor generála Hanse Christoffa Königsmarcka (1605 Kötzlin, Kyritz, Německo – 1663 ve Stockholmu), který měl obsazením dalšího českého území – a zejména dobytím českého hlavního města Prahy – poskytnout diplomatům pádný argument ve prospěch švédských požadavků. K úspěchu akce měla přispět i skutečnost, že (alespoň podle tvrzení českých exulantů) se švédští vojáci měli setkat s podporou českého obyvatelstva, toužebně očekávajícího osvobození zpod habsburského jha…
Po neúspěšném obléhání Brna byla Švédská vojska nucena ukončit tažení na Vídeň a stahovala se zpět do Švédska. 15. července se však generál Königsmarck spojil s Arnoštem z Ottowaldu. Tenhle bývalý podplukovník odešel po zranění od vojska a žil na Chebsku; přiveden na mizinu vpádem Karla Gustav Wrangla (1647) vyprosil si od Ferdinanda III. slib velitelství v Lokti a peněžité náhrady, ale pro nevlídnou odmítavost císařských úředníkův octl se i s rodinou v trapném postavení a roztrpčen, nabídl své služby Švédům. Arnošt Ottovalský, později Švédy odměněný šlechtickým titulem a přídomkem ze Schlitberka, Königsmarkovi o deset dní později zajistil vniknutí na Malou Stranu a na Pražský hrad.
Stalo se 26. července 1648
Tři hodiny po půlnoci přemohli jeho muži městskou stráž a vpustili do Prahy hlavní Königsmarckovy síly. Ihned po dobytí brány spěchal Ottovalský se svým oddílem dolů na Malou Stranu, obsadil malostranské mostecké věže a poslal třicet vojáků i k dolnímu přívozu pod dnešním Mánesovým mostem. Cestou zastřelili velitele valdštejnského pluku podplukovníka Schmidta, který se vydal nahoru na Pohořelec zjistit, co se to vlastně děje…
Obsazením mosteckých věží a přívozu bylo přerušeno spojení s pravobřežní částí města a znemožněn příchod případných posil. „Osvobozování“ části levobřežní se tedy mohlo rozběhnout na plné obrátky.
Shodou okolností probíhaly v oněch dnech v Praze oslavy nedávné císařovy svatby, takže město bylo plné nejen majetku svých obyvatel a císařského eráru, ale i majetku nemalého počtu na oslavách přítomné české šlechty. Kromě hmotných statků v hodnotě 12 milionů zlatých padlo do švédských rukou asi 100 až 200 významných osob, zpeněžitelných později formou výkupného. Polní maršál hrabě Colloredo unikl tomuto osudu pouze tím, že (oděn jen do noční košile) opustil svůj malostranský palác a nechal se loďkou přepravit na pravý břeh Vltavy.
Plenění Malé Strany, Hradčan a Hradu trvalo dva dny a poskytlo císařským dost času na zorganizování obrany zbytku města. Velitel pražské posádky, zmíněný Rudolf Colloredo (1585 v Českých Budějovicích – 1657 v Praze) organizoval obranu Starého a Nového Města pražského. Švédové sice spoléhali na to, že budou v pražských městech vítáni jako osvoboditelé, ale situace byla jiná.
Hrabě Colloredo zmobilizoval měšťanské sbory, tedy asi čtyři tisícovky mužů, k ní a ke zbytku valdštejnského pluku se postupně přidaly i další oddíly, narychlo postavené ze studentů – studentskou legii vedl jezuita z Klementina Jiří Plachý-Ferus (1586 v Horšovském Týně – 1655 v Březnici), který se sám přímo účastnil boje. Zbraní se chopili i šlechtičtí služebníci a nakonec i šlechtici samotní.
Maršál Colloredo povolal od Vlašimi svor polního maršíla Puchheima, další posily z Budějovic a Tábora přivedl plukovník Conti, dorazily i poslily z Loun, Mělníka, Litoměřic ap.
Zhruba do konce července tak počet obránců Prahy dosáhl asi osmi tisíc hlav.
Proti tomu neměl Königsmarck se svými dvěma tisíci dragouny šanci.
Pobrali, co unesli
Königsmarckovo vojsko však mělo plné ruce práce s loupením, takže útok prozatím neprovedlo.
Na přímý rozkaz královny Kristýny I. byly z Prahy švédskými vojáky odvezeny zbytky Rudolfovy Kunstkomory, které vojska dřívějších okupantů nestačila odnést. Mezi nejvýznamnější kusy císařské sbírky patří Ďáblova bible, na 500 obrazů, 70 bronzových soch, 370 vědeckých přístrojů, 400 indických kuriozit, stovky korálů, slonoviny, drahých kamenů, jantarů apod. Později byla uloupena také knihovna Rudolfa II. Mezi uměleckými předměty byla díla světových mistrů, jako Leonarda da Vinciho, Rafaela, Tiziana, Tintoretta, Rubense, Veroneseho, Caravaggia, Breughela, Cranacha, Dürera či Hieronyma Bosche.
Část této kořisti zůstává dosud ve Švédsku, část se dostala (jako vlastnictví královny Kristýny I.) do sbírek Vatikánu, jenom několik rukopisů se vrátilo domů.
Königsmarck dal alespoň Prahu ostřelovat ukořistěnými děly a čekal na posily. První pokus obsadit Prahu ztroskotal.
Útok druhý, třetí a čtvrtý
31. července však dospěla k Praze další švédská armáda pod vedením generála Arvida Wittenberga (1606, Porvoo, Finsko – 1657 v polském Zamośću) a začalo tak obléhání.
3. a 4. srpna byla pražská města mohutně bombardována oběma švédskými armádami.
K přímému útoku se však Švédové neodhodlali a Wittenbergovo vojsko táhlo na jih od Prahy, aby si mohli jeho vojáci nakrást stejně jako ti Königsmarckovi. Drancovali, kde mohli a jak mohli.
Obležená Praha si mohla několik dní odpočinout a přistoupit k naléhavým opravám městských hradeb.
Koncem září se Wittenbergovo vojsko vrátilo zpět a s ním přitáhla další švédská armáda pod velením Karla X. Gustava (1622, Nyköping, Švédsko – 1660 v Göteborgu), následníka švédského trůnu. První útok všech tří armád proběhl 6. října, ovšem největší boje se odehrály ve dnech 10. až 11. října.
24. října byl podepsán vestfálský mír, ale o něm nevěděli ani útočníci, ani obležení.
Ten den se konal čtvrtý velký útok na město.
Švédové se pokoušeli o průlom v městských branách a dosáhli i částečných úspěchů. Pražané se udatně bránili, podnikali protiútoky, avšak docházely jim zásoby střelného prachu.
Hrabě Colloredo již začal vyjednávat se Švédy, ale podmínky byly tak potupné, že je Pražané odmítli.
1. listopadu dostal Karel Gustav zprávu, že byl uzavřen mír a třicetiletá válka skončila.
Boje ztichly a švédská vojska se stáhla.
Pražané mohli pohřbít 219 padlých obránců města.
Komenský si stýskal
Pražané zklamali své krajany v emigraci, když začli klást odpor.
Předpovědi exulantů o nadšeném vítání švédských osvoboditelů se nenaplnily ani tentokrát. Už se nikomu nechtělo hájit zájmy národa, který na jedné straně nenávidí Habsburky, na druhé straně se brání těm, kteří je přišli svrhnout.
A tak si jejich nejvýznačnější představitel, Jan Amos Komenský 1. listopadu roku 1648 posteskl švédskému kancléři Oxenstiernovi , že „…je počátkem moudrosti jíti sami do sebe a žalovati na vlastní nedostatek kajícnosti… a na netečnost vůči sobě samým, kteří jsme – musím to přiznati – o sebe nedbali a chceme, aby se za naší dřímoty o naši věc starali jiní…“
Vestfálský mír stvrdil, že Čechy jsou a budou katolické a habsburské.
Z čistě vojenského hlediska skončila tato poslední bitva třicetileté války stejně jako celá třicetiletá válka – nerozhodně.
Nu, Habsburci jsou pryč, Rudolfovy umělecké sbírky také – a my se můžeme jít podívat na Petřín do bludiště na diorama bratří Liebscherů, kterak hrdinní studenti hájí Karlův most…
