Všechny mé příběhy jsou zcela autentické a do životů protagonistů nemůžete zásadně zasahovat, říká první dáma českého dokumentu. V rozhovoru popisuje, jak těžké je zachovat si odstup při natáčení lidských tragédií, jak se jí spolupracovalo s Bárou Basikovou na nejnovějším filmu i co by nechybělo v časosběrném snímku o jejím vlastním životě.
Z vašeho projektu Manželské etudy se stal velký fenomén 80. let, na který jste potom navazovala. Tušila jste, když jste do toho šla, že časosběrné dokumenty budou hlavním předmětem vaší práce?
Já jsem k tomu časosběru nějak podvědomě inklinovala. Už na FAMU jsem dělala takový film, který jsem také točila trochu déle, než bylo zvykem. Ale Manželské etudy byly začátkem takového většího projektu. Mnoho kolegů mě odrazovalo, že je to velká nejistota, protože to bylo tehdy domluveno na šest let. Ale mě to začalo opravdu bavit, strašně se mi to líbilo a říkala jsem si: To je moje cesta.
Mě fascinuje, že dokážete i ve všedním životě najít nějaké drama, nějaký příběh. Jak tomu pomáháte a nakolik je to autentické bez zásahu režiséra?
Je to úplně autentické. Nemůžete příliš pomáhat nebo nějak měnit život těch protagonistů. Pro mě je důležité, aby byli opravdoví, autentičtí, aby žili svůj život tak, jak ho žijí, a sleduji ten běžný, všední život.
Když jsem se dívala třeba na Marcelu, uvědomila jsem si, že vás člověk musí pustit až do té kuchyně – vaří před vámi, někdy se před vámi i hádá. Jak jste se dokázala stát natolik nenápadnou, že v některých chvílích protagonisté zapomenou, že tam je štáb, a žijí svoje příběhy?
Vždycky jsem se snažila, aby štáb byl co nejmenší, a s těmi mými protagonisty jsem byla v kontaktu i mimo natáčení. Vlastně jsme se tak spřátelili a občas jsem přišla s kamerou. Samozřejmě ze začátku, když se točilo na filmový materiál, to bylo trochu složitější. Ale potom, když jsme pokračovali už na digitál a materiálu bylo víc, bylo o to snadnější vést volný rozhovor a sledovat, co se děje.
Je něco, co vás u časosběrného dokumentu opravdu zaskočilo nebo překvapilo? Něco, u čeho jste nemohla předpokládat, kam to dojde, a úplně vás to zasáhlo?
To je takový útvar, který píše život sám, nikoli scenárista. Mým úkolem je zachytit to, co se děje. V případě Marcely to byla smrt její dcery. To byl asi nejhorší okamžik celého natáčení, protože to byla mladá holka, srazil ji vlak, dlouho se to nevědělo, dlouho byla nezvěstná. Takže to všechno byla opravdu strašlivá chvíle.
Dalším z vašich velmi slavných dokumentů je Katka. Právě teď, jestli jsem to dobře zaregistrovala, má nějaký comeback – dostává se z drog, vrací se. Jak vnímáte její příběh? A myslíte si, že jí možná pomohlo, že jste jí věnovala tolik energie a času?
Byla bych strašně ráda, kdyby se dalo říct, že jí to pomohlo, ale nejsem si tím úplně jistá. S Katkou jsme se setkali v léčebně, kde se léčila z drogové závislosti, a byla velmi přesvědčivá ve svém odhodlání už nikdy se drogy nedotknout. To se bohužel nesplnilo, protože ona z léčebny dokonce odešla předčasně a zase se k drogám vrátila. Tak jsme ji sledovali a bylo tam několik takových momentů, kdy to vypadalo velmi nadějně, že opravdu skončí. To bylo například, když čekala dítě. Dítě se narodilo. Po tu dobu, co jsme ji sledovali, se to nepovedlo, ale teď se zdá, že možná už je na té lepší cestě.
Jak se vám daří oddělit osobu Heleny Třeštíkové od režisérky Třeštíkové? Člověk za kamerou by měl být trochu odpoutaný od objektu, který natáčí, ale zároveň jste člověk a toho, koho natáčíte, znáte léta.
Když jsem dělala první časosběrný projekt, tak jsem se spousty věcí učila. Myslím, že jedna z věcí byla, že musím oddělit svůj běžný život od té práce natolik, aby mě ta práce neničila nebo aby mě problémy, se kterými se při natáčení setkávám, příliš neomezovaly v mém životě. Protože jsem opravdu měla pocit, že tahle metoda mi hrozně sedí, tak jsem dělala všechno pro to, abych mohla dělat tuto práci a zároveň se držela a nenechala se tím příliš poznamenat.
A podařilo se vám to?
Víte, že jsou chvíle, kdy končí natáčení, já jdu domů a jsem třeba úplně zničená z toho, co jsem slyšela. Ale vždycky si říkám: Musím to překonat, musím se z toho dostat.
To jsou možná trochu temnější dokumenty, o kterých jsme mluvili. Teď měl premiéru film o Báře Basikové, kterou už sledujete nějakých třicet let nebo dokonce šestatřicet. Strašně dlouho. Řekněte něco o tomto filmu.
Můj kontakt s Bárou vznikl tak, že jsem v devadesátých letech připravovala cyklus filmů o různých ženách pro Českou televizi, časosběrný, pět let to mělo být, a hledala jsem různé ženské typy. V tu dobu jsem si přečetla rozhovor s Bárou Basikovou, tehdy ho dělala Marcela Pecháčková. Marcela se tam velmi věnovala tématu, že Bára v té době měla čtyřletá dvojčata a kompletně živila rodinu a její muž byl zcela v domácnosti, což jsem si říkala, není úplně běžné. Takže jsem si říkala, že by bylo zajímavé propojit příběh ženy, velmi úspěšné zpěvačky, zároveň s tématem ženské a mužské role. Marcela Pecháčková nás seznámila a s Bárou jsme se pustily do natáčení. Bylo to velmi milé, točily jsme pět let, vznikl film, ale my jsme pořád byly v kontaktu.
Potom jsem měla takové štěstí, že jsem se propojila s producentskou společností Negativ a dohodli jsme se, že bychom mohli pokračovat v některých mých předchozích projektech. Jedním z nich byla Bára. Dohromady je to tak, že jsem ji točila třicet let, ale ve filmu jsou ještě archivy z předchozí etapy Bářina života, takže dohromady je to padesát let jejího života.
Když tady byla u nás v pořadu Mladý svět, mluvily jsme o tom a ona říkala, že se jí moc líbilo s vámi spolupracovat, že vám důvěřovala, takže neměla problém pustit si vás hodně blízko do života. Řekla také zajímavou věc, že nechtěla, abyste tam moc škrtala, aby to bylo autentické. „Jestli jsem tam za dobrou, nebo za zlou, to jsem prostě já, ale ať ten film je pravdivý,“ řekla.
To je úplně úžasné, když protagonista má tento přístup, protože tím pádem je film opravdu zcela autentický. Já jsem si to uvědomila už od začátku natáčení s Bárou, že ona je velmi autentická a že se nesnaží pro kameru dělat jinou, než je. A to je pro dokument hrozně důležité. Mě to s ní vždycky hrozně bavilo a byli jsme v kontaktu i v době, kdy se netočilo, protože se jeden film dokončil a pak nějakou chvíli trvalo, než se rozjela další část. Takže myslím, že v tom filmu je Bára opravdu taková, jaká je, a toho si hrozně vážím. A ono to není v jejím případě jednoduché, protože ji hodně sleduje bulvár. A její život nebyl úplně přímočarý a nebyla to vždycky procházka růžovým sadem.
Kdyby byl časosběrný dokument o životě Heleny Třeštíkové, co by to bylo za film?
Byl by tam můj životní příběh, který začal tím, že jsem se rozhodla po střední výtvarné škole jít na FAMU, což mi všichni okolo mě rozmlouvali, protože jsem nevypadala… Nebyla jsem zrovna průbojná, vůbec ne. Rodičům se to také nelíbilo. Takže vlastně takové první překonání toho neporozumění mým záměrům. A pak už by tam bylo, že jsem měla pocit, že jsem se našla v tom všem, řekněme hezky. V rodinném životě i pracovním. Samozřejmě člověk má spoustu různých problémů, kdo by je neměl. S mým mužem jsme už spolu jednapadesát let, takže by tam byl jenom jediný mužský. Samozřejmě předtím jsem měla nějaké vztahy, než jsme se seznámili s Michalem, ale to bylo velmi krátké a nedůležité.
Kdybyste měla svůj život charakterizovat jednou větou, co byste o něm řekla?
Že to bylo takové usilování a moje životní heslo bylo: Nedat se.
Nedat se?
Nedat se. Ať se děje, co se děje, tak to nějak vymyslet, vyřešit, vyzkoušet.
Zdroj: autorský text
Na rozhovor s Helenou Třeštíkovou v televizi A11 se můžete podívat zde: https://tv.a11.cz/video/22470-helena-trestikova-dokumentaristka/#google_vignette
