Tak nějak to tehdy mělo proběhnout. Podle některých očitých svědků to měla zase být kapka rubínově rudé tekutiny. Kousek zlata, který si tehdy, v roce 1584, vědec renesanční šíře, Tadeáš Hájek z Hájku vyrobil, se prý rovnal jeho ročnímu platu, takže zase žádné obrovské množství, ale potěšilo zcela určitě. Rtuť je opravdu velmi zajímavý prvek. Těžký, lesklý, tekutý za normální teploty, i když na polární výpravě venku rtuťový teploměr příliš neposlouží. Ne, nebojte se, nebude to chemické školení. Zkusme se na rtuť podívat tak, jako jsme začali. Základní otázka zní. Lze vyrobit zlato ze rtuti? Dříve, než si zaťukáte na čelo, zkusme si o tom promluvit. Nebudeme se vracet příliš hluboko do historie. Postačí druhá polovina šestnáctého století a císařská metropole nad Vltavou.
Nejdříve bych rád uvedl pár věcí na pravou míru. Na rozdíl od filmu, nebyl Rudolf II. žádný hlupák. Zdaleka nebyl tak pošetilý, jak nám ho ztvárnil Jan Werich. Miloval záhady a tajemství. Investoval do alchymistického bádání nemalé částky, protože v mladém věku toužil po zlatě, ve starším pak zase po elixíru mládí. Pokud někdy zuřil a uchyloval se ke drakonickým trestům, byla to reakce na zjištění, že byl opět podveden a to se mu stalo vícekrát. Ke svému dvoru nepustil jen tak každého, musela být prověřena jeho spolehlivost, a to bylo Hájkovým úkolem. Nyní bude nutné připojit trochu vědy. Rtuť má protonové číslo 80, zlato 79. Pokud tedy odstraníme jeden proton z jádra rtuti, vyrobili jsme atom zlata. Není to žádná fantazie, experimentálně to bylo ověřeno v urychlovači jadrných částic. Ostřelování rtuti paprsky gama. Každému je jasné, že podobná metoda výroby je pro svoji nákladnost zcela nesmyslná. Naskýtá se však zajímavá možnost. Co když všechna ta úporná snaha vyrobit zlato ze rtuti měla reálné jádro i tehdy? Co když to bylo pouze zoufalé hledání něčeho, co kdysi lidé již uměli? Hledání zapomenuté technologie.
Rtuť má sedm stabilních izotopů. K experimentu v urychlovači byl vybrán pouze jeden z nich. V některých alchymistických příručkách se píše, že rtuťovému kohoutovi je nutné odříznout hlavu a ocas. Moderní mluvou, odstraníme ty lehčí a těžší izotopy. Určitě náhoda. Nebo se nám vybaví ty neustále opakované, do nekonečna opakované destilace rtuti v alchymistické laboratoři. Když kohoutovi odřezat hlavu, tak ať to stojí za to. Co vlastně byla ta červená tekutina nebo prášek, v rukách magistra Kelleyho? Jistě, cinabarit, sulfid rtuťnatý, je nejběžnější surovina k výrobě kovu a je také červený. Ale ten se rtutí nic neudělá. Tajemná, červená rtuť, která působí tajným službám a celníkům bezesné noci? Komplexní sloučenina rtuti a antimonu. Mimochodem, i antimon je znám už od starověku. Měla to být látka, která se dala nasytit, nabít energií. Jako baterie. Nikoliv však šňůrou do zásuvky, ale ozařováním v jaderných reaktorech. V časech studené války se prováděly s touto látkou experimenty, měla usnadnit zmenšení obludných bomb, urychlit a zesílit štěpnou reakci při explozi. Co když po ozáření pár kapek této látky napadne jádra atomů rtuti? Dáme ji do laciné, skleněné mísy, přidáme několik kapek rudé tekutiny a ….
