Na konci září 2019 jsem se vypravil na týden do Bulharska. Prozkoumat pradávnou, zřejmě thráckou svatyni Beglik Tash, nedaleko města Primorsk. Bylo po sezóně, lehátka a slunečníky pod přístřešky, ale počasí stále nádherné a slunečné. Po mnoha letech jsem opět mohl vidět Mléčnou dráhu. Na pláži u moře téměř absolutní tma, šplouchání vln a nebe poseté hvězdami tak, že mezi nimi známá souhvězdí prakticky zmizela. Miliony světelných let a od vesmíru člověka dělí jen tenoučká slupka atmosféry. Moře a vesmír. Pán tvorstva byl náhle docela maličký a nicotný. Možná že podobné pocity prožíval i Frank Drake, na břehu Michiganského jezera. Narodil se v Chicagu, roce 1930, a stal se astronomem. Nebyla to náhodná volba, skoro se dá říci, že k této profesi se propracoval cíleně. O fyziku, radioastronomii a chemii se zajímal od mládí.
Rozhodující pro něho byla přednáška Otty Struveho, amerického astronoma, ruského, či ukrajinského původu. Bylo to začátkem padesátých let a kupodivu, tento vědec, který se narodil ještě za cara v Charkově, se nesvezl na vlně Mc Carthysmu. Nejspíš to bylo tím, že revoluci v Rusku prožil na té správné straně, tedy v bělogvardějském vojsku. Možná, že Drake mnohé potom z této přednášky zapomněl, ale informaci, že většina hvězd v Galaxii, v celém vesmíru, musí mít planety, si vryl do paměti. Pokud tedy je tolik planet, naše Země nemůže být tak výjimečná, aby byl život jenom na ni. Ve chvíli, kdy civilizace dosáhne určité úrovně, musí začít komunikovat a zřejmě na stejném principu, tedy na elektromagnetických vlnách, které jsou společné celému vesmíru.
Trosečníci házejí do moře láhev, civilizace může vysílat. Může to být třeba zítra. Vezměme si třeba počátek dvacátého století. Na světě je Einsteinova speciální teorie relativity, ale pochopitelně nikdo, kdo by se zajímal o signály z vesmíru. Zkrátka nebylo to na pořadu dne a tak nemůžeme hovořit o lidstvu z té doby jako o primitivní civilizaci. Úsvit kosmického věku. Pípání ruského Sputniku připravilo americkým generálům řadu bezesných nocí, ale vědci byli nadšeni. Tak tomu před šedesáti lety zkrátka bylo. Mezi vědci se politika příliš neřešila. V roce 1960 byl zahájen projekt OZMA. S možnostmi dnešní techniky nesrovnatelně jednodušší, ale na tom přeci nezáleží. Anténa radioteleskopu měla průměr jen 25 metrů. Pokusit se byla povinnost. Aspoň pro Drakeho. Experiment trval asi dva týdny, pátralo se po signálech od hvězd Epsilon Eridani a Tau Ceti, což jsou relativně velmi blízké objekty, do dvanácti světelných let. Experiment se nezdařil, ale nebyl to neúspěch. Naši sousedé zkrátka zrovna nevysílali.
O rok později vznikl program SETI – Search for Extra –Terrestrial Intelligence. Hledání mimozemské inteligence. První láhev, vhozená do nekonečného oceánu hvězd, byla hliníková, pozlacená destička, umístěná na sondě Pionner 10, která se v roce 1972 vydala na cestu bez návratu. Obsahovala základní údaje o lidstvu, i zpáteční adresu. Mini anténa byla nahrazena gigantem v kráteru sopky Arecibo, o průměru dvanáctkrát větším. V roce 1977 odstartovaly Voyager 1 a 2. Vydaly se za svým přítelem, který už byl na cestě pět let. Po jiné orbitě a rychleji. Nyní, po 44 letech jsou vzdáleny jeden jediný, světelný den. I při tomto hlemýždím tempu jsou nejvzdálenějšími, umělými tělesy, z planety Země. Nesou zvukový záznam naší planety. Hlasy přírody, hudbu a pozdrav v mnoha jazycích. I čeština je mezi nimi. Uplynulo téměř půlstoletí, ve světě vědy celý věk. Filmy Blízká setkání třetího druhu, E.T.- Mimozemšťan se mohou každým dnem přesunout ze šuplíku vědecká fantastika do šuplíku filmů dokumentárních. Frank Drake se 28. 5. dožívá 91 let. Možná, že mu osud chce dopřát setkání s bytostmi, které hledá celý život, na vlastní oči. Já osobně mu to přeji ze srdce.
