Páter knihovník u benediktinů byl ještě tolerantní. Velmi. Zřejmě si neuměl představit knihy v plamenech. Francouzská Encyklopedie z roku 1758 si o to přímo říkala. Bohužel, naneštěstí pro knihy, mnoho jiných lidí takové zábrany nemělo. Když už nešlo zakázat myšlenky, bylo nutné zakázat jejich písemné vyjádření. Od úsvitu křesťanství. Hořící křesťany v cirku vystřídaly velmi záhy hranice hořících knih. Pohanská tolerance k jinakosti byla vystřídána jinou, neméně krutou. Ničení knih, jedinému, správnému názoru nepřátelských, nalezneme již v bibli. Pro puntičkáře uvádím, že je to ve Skutcích svatých apoštolů, kapitola 19, verš 19. Bible Kralická. No vidíte, ani mi to nedošlo. Před 240 lety by tato kniha zřejmě skončila ve stejné skříni, s nápisem Index librorum prohibitorum. Toleranční patent z 13. 10. 1781 byl přeci jenom jakousi úlevou. I Žalmanova Bible se tehdy vrátila jejímu majiteli a on už ji nemusel ukrývat.
Ale to jsme se prohnali dějinami příliš rychle. Musíme nazpět. První církevní zákazy přišly již v roce 313, kdy bylo křesťanství zrovnoprávněno s těmi ostatními v Římském impériu. Na konci tohoto století už nemělo křesťanství konkurenci. Zakazovalo na všechny strany. I olympijské hry, jako pohanský svátek krásy a síly. Myslet na tělo, fuj. Správný křesťan myslí především na spásu své duše. Trvalo neuvěřitelných šestnáct století, než se tyto hry opět vrátily na svět. Zakázat a spálit nějakou podezřelou knihu, nebyl tehdy velký problém. Knihy se opisovaly v klášterech. Román, Jméno růže, jistě není třeba dlouze popisovat. Umění psát, to byla vzácná květina. Napsané se dalo dobře hlídat a kontrolovat. I v Čechách. Spisy Viklefovy i Husovy. Milovníci historie jistě znají písničku, zesměšňující nevzdělanost pražského arcibiskupa. Biskup Abeceda.
Ďábelský vynález knihtisku v polovině patnáctého století znamenal zlom a mnoho bezesných nocí pro hlídače čistoty víry. Inkvizitoři potřebovali podrobné instrukce a hlavně seznam toho, co je třeba zakázat, zabavit, eventuálně spálit, někdy i s autorem. Index librorum prohibitorum sestavil papež Pavel IV, a byl zveřejněn na samém prahu renesance v naší zemi, v roce 1559. Vydržel více než čtyři století. Ten seznam se začal záhy prodlužovat a bobtnat, stejně jako nové, lidské myšlení. Koperník, Kepler, Galileo. Země přestala být středobodem vesmíru i stvoření. Jejich knihy byly vyškrtnuty až v roce 1835. Páter Koniáš. Na jeho obhajobu je třeba říci, že neničil pouze knihy české. Ničil knihy, které nebyly pravověrně katolické, bez ohledu na jazyk, ve kterém byly vytištěny. Nebyli však jenom astronomové. Boccacciův Dekameron byl vyškrtnut až v roce 1900. Na seznamu je i Alexander Dumas, otec i syn, Balzac, Defoe, Swift. Z Čechů pan Václav Budovec z Budova. Seznam zakázaných knih byl jako středověký relikt zrušen 14. 6. 1966.
Pálení a zakazování knih prochází dějinami jako zločin. Dokázali to nacisté, ve třicátých letech minulého století. Komunisté si s nimi nezadali, jenom již neměli tolik odvahy, k teatrálním scénám s hořícími hranicemi. V jejich provedení se knihy likvidovaly potají, šly do stoupy a měnily se v papír, s těmi jedině správnými a povolenými myšlenkami. Ještě jsou mezi námi pamětníci, kteří si vzpomínají na vytrhávání či přelepování stránek ve školních učebnicích. Nic nového pod sluncem. Myšlenky jsou zakazovány dodnes, na tom nic nezměnila ani moderní doba. Třeba si to uvědomíte, až za vaši uveřejněnou myšlenku, třeba na sociální síti, dostanete od bdělého cenzora ban. Koniášové nevymřeli.
zdroj: Toulky českou minulostí
