Můžeme třeba začít na vlakové zastávce Rostoklaty. Pro cizozemce uvádím, že je to mezi zastávkami Úvaly a Český Brod. Musíte courákem, rychlík zastaví až v Kolíně. Prvním cílem je kostelík sv. Martina. Tohoto světce máme rádi. I ateisté. Nepojídal kobylky a nenutil k tomu ostatní. Byl to římský voják. Podělil se s prokřehlým žebrákem o svůj plášť a dodnes přijíždí na bílém koni, jako předzvěst zimy a klidu. Vesnické kostely jsou stejné, jako byl on. Máme je rádi. V chrámech, ve kterých je klenba nekonečně vysoko, je nekonečně vysoko i bůh. Vzdálený, přísný, nesmlouvavý. V těchto kostelících je téměř na dosah. Zde připomíná moudrého a laskavého pana řídícího, který má pochopení pro lidské poklesky a nepravosti.
Kostel sv. Martina v Rostoklatech byl postaven ve čtyřicátých létech čtrnáctého století, pražským měšťanem Menhardem Rokycanským. Byl to zřejmě dosti bohatý muž a stejně tak i nedůvěřivý. Zdi kostela jsou masivní, možná, že se obával nepřátelského okolí, a tuto stavbu, co se týče pevnosti, rozhodně neošidil. Gotickou stavbu o čtyři generace později nechali přestavět páni rodu Smiřických, kteří patřili k velmi mocnému a bohatému rodu. Ve východních Čechách měli stejný vliv a moc, jako Rožmberkové v jižních. Renesanční úpravy zakončil Albrecht Jan Smiřický v době, kdy již na dveře Evropy klepala třicetiletá válka. On sám se již nedožil pobělohorské tragédie. Naštěstí. Zemřel přirozenou smrtí, nikoliv pod mečem kata Mydláře, kterému by zcela jistě neunikl.
Páni z Lichtenštejna byli jeho novými vlastníky, kteří získali tato panství jako konfiskát. Církevní stavba byla naposledy opravena před devadesáti lety, v roce 1930. Až do roku 2008, kdy ji do majetku získala obec. Ve stavu dosti žalostném protože původní vlastník nechal vše cenné z kostela odvézt. V interiéru kostela vás určitě zaujme kruchta, pokrytá nástěnnými texty a velmi zajímavý výklenek, s vyobrazením výjevu, kde andělé zachraňují napravené hříšníky z očistce. Po obou stranách výklenku jsou dva kostlivci, jako alegorie smrti. Jeden smrťák svírá kosu, druhý cep. Možná vás napadne, jestli se nejedná o připomínku bitvy u Lipan, které leží nedaleko. Mně sdělil průvodce, že prý nikoliv. Na podlaze najdeme několik náhrobních desek. Tři z nich jsou dětské, jsou jako stupínky a najednou zjistíte, že se po nich přejít nedá. Nikoliv fyzicky. Cosi vám v tom zabrání. Obyčejný, lidský soucit. Výjev se sv. Martinem na oltáři vás možná trochu zklame. Je tady bílý kůň i žebrák, což by bylo v pořádku. Zato nad Martinem není orlice, ani SPQR. Malíř světce oblékl do elegantní uniformy císařského důstojníka, ze sedmnáctého století. Zde však výlet zdaleka nekončí. Zastávka na oběd, ve vesničce Limuzy, dva kilometry daleko, rozhodně neuškodí. A pak už nás čeká Klepec. Kopec s bizarními, obludnými balvany.
Zdroj: vz
