V tomto filmu se o lékaři, etnografovi a cestovateli Emilu Holubovi mnoho nedozvíme. Pamětníci si nyní možná vybaví další film, který vznikl v době, která si na komedie moc nepotrpěla. Sedmdesát let starý film Velké dobrodružství, kde si Holuba zahrál Otomar Krejča. Film poplatný době. Holub je zde vylíčen jako cestovatel, který je prodchnut demokratismem a soucitem s domorodými obyvateli. Jistě, v roce 1952 nešlo natočit takový film jinak. Autoři si vybírali témata ze života významných lidí. Jan Janský v Tajemství krve, Mikoláš Aleš a tedy i doktor Holub. Scény z Afriky se natáčely ve slepém ramenu Dunaje, u Biskupic, palmy byly kašírované a domorodce si zahráli zahraniční studenti. Ale nyní opustíme filmové umění a vrátíme se do poloviny devatenáctého století.
Emil Holub se narodil 7. 10. 1847 v Holicích. Rodina se brzy odstěhovala do Pátku nad Ohří. Emil vystudoval německé gymnázium v Žatci a později i medicínu na univerzitě v Praze, kde promoval na konci února 1872. Lékařskou praxi ani nezahájil, již o dva měsíce později odcestoval do jižní Afriky. Lodí ze Southamptonu, do Port Elizabeth, na březích Indického oceánu. Na doporučení rakouského konzula zde začal vykonávat lékařskou praxi, v evropských rodinách. Neklidná krev a touha prozkoumat neznámá území začala v Kimberley, mezi hledači diamantů. Vědecké safari na území bečuánských kmenů a dvacet beden sbírek, pro přítele Vojtěcha Náprstka do Prahy. Následovala etnografická výprava k Viktoriiným vodopádům. I zde byli domorodí tyrani, kteří utiskovali poddané, tak jako všude na světě. S krutostí některých bělošských kolonizátorů si vůbec nezadali. Výprava skončila špatně. V peřejích utonuly nejen jeho sbírky a cestovní deníky, nýbrž i veslaři. Nic tak člověka nepovzbudí, jako nezdar.
Po návratu zahájil Holub série přednášek, výstav a začal psát svoje zážitky z cest. Šedesát let před Hanzelkou a Zikmundem. V roce 1883 se oženil s osmnáctiletou, rakouskou dívkou Rosou Hofovou, cestovatelkou a etnoložkou, která ani na okamžik nezaváhala před další, několikaletou cestou do Afriky. Emil Holub byl cestovatelem a etnografem v tom pravém smyslu slova. Jeho cesty nebyly procházkou růžovým sadem. Domorodí obyvatelé velmi často právem viděli v bílých mužích vetřelce, zloduchy, lidi, kteří je přišli ovládnout. Třeba obávaný kmen Mašukulumbů. Začali se bránit tak, jak mohli a bohužel, jejich útoky si nevybíraly a nerozlišovaly. Zničené sbírky, deníky, útěk a záchrana holého života. Nejen kopí a šípy domorodců, ale i levhartí zuby a malárie si vybíraly svoji krutou daň.
Návrat domů byl sice slavný, ocenění a vzletná slova však nezachránily sbírky, které by byly ozdobou každého muzea. Nebyly zničeny, ale rozdány či rozprodány. Výstavy, které vyšly vstříc méně majetným, nestačily nahradit ani jejich náklady. Útrapami a nemocemi vyčerpaný cestovatel Emil Holub zemřel ve Vídni, v roce 1902. Jeho ženě Rose vyměřil osud předlouhý život. Přežila svého muže o neuvěřitelných 56 let. Cestovatelé Hanzelka a Zikmund se s touto živou legendou opravdu setkali. Jejich několikaleté putování mělo dokonalý vzor a příklad, hodný následování.
