zavřít mapu
A také vleklá občanská válka. Ta první skončila 2. srpna 1997, další následovala dva roky po ní. Touha po bohatství a moci spolu s etnickou nenávistí znamenala zkázu pro celou zemi. Založena při tom byla z těch nejušlechtilejších pohnutek.
Libérie, „země svobody“, oficiálně Liberijská republika (Republic of Liberia), byla založena v duchu boje proti bezpráví a útlaku. Členové Americké kolonizační společnosti (ACS – American Colonization Society) věřili, že černoši budou mít v Africe větší šance na svobodu a prosperitu než ve Spojených státech. Libérie vyhlásila nezávislost 26. července 1847, USA uznaly její nezávislost až v roce 1862, během americké občanské války (1861 – 1865).
V době mezi rokem 1820 a začátkem občanské války bylo přepraveno zpět do Afriky více než 15 000 svobodných a na svobodě narozených černochů a 3 198 černochů z Karibiku. Jejich úmrtnost byla vysoká, v letech 1820 – 1843 činila přes 40 %. Od prvního přistání byli napadáni domorodci, trpěli nemocemi, nedostatkem potravin a léků, strádali v tamním pro ně drsném podnebí a v nedostatečných obydlích. Členové ACS o této situaci dobře věděli, ale to jim nebránilo posílat do Afriky stále další černochy. Považovali se za humanisty, kteří tak napravují předchozí křivdy a vykonávají dílo Boží.
Osadníci si s sebou přinesli svoji kulturu a tradice. Liberijská ústava byla vypracována a vlajka navržena podle USA. Poté, co byla vyhlášena nezávislost, vzhledem z obavy kolonizace ze strany Velké Británie, byl v roce 1848 bohatý obchodník černé pleti, Joseph Jenkins Roberts (1809 – 1876), zvolen prvním prezidentem Libérie.
Noví osadníci se velmi málo stýkali s původními černošskými obyvateli, zvláště pak s obyvateli buše. Z přicestovalých černochů, nyní již Liberijců, se stala početně malá elitářská společnost, která si pro sebe uchvátila politickou moc v zemi. Původní domorodí obyvatelé, příslušníci více jak 20 různých etnických skupin, neměli ve své vlastní rodné zemi ani nárok na občanství a relativně vzdělanější černí přistěhovalci z Ameriky jim dávali najevo svou nadřazenost a diskriminovali je. Afroameričtí emigranti a jejich potomci – Amerikanoliberijci – nakonec vytvořili kulturní a rasový kastovní systém, v němž byli domorodcům nadřazeni fakticky i formálně. A k dovršení všeho ve 30. letech minulého století vyšlo najevo, že někteří z těchto vysoce postavených občanů dokonce vlastní otroky a využívají otrocké práce.
Tato malá menšina, asi jen 5 % všech obyvatel Libérie, vládla v zemi až do roku 1980. Tehdy v zemi vládl prezident William Tolbert, vnuk bývalého amerického otroka z Jižní Karolíny a příslušník jedné z nejvlivnějších a nejbohatších amerikanoliberijských rodin, který do vládního kabinetu dosazoval své příbuzné. Napětí v zemi v té době vyvrcholilo vojenským převratem, při kterém byl Tolbert zavražděn přímo ve své posteli. Poté v zemi pět let vládla Rada a po ní dalších pět let Národní demokratické strany Libérie. V čele země se za tu dobu vystřídalo 10 prezidentů.
Toto období ukončila první liberijská občanská válka, během níž, v letech 1989 – 1997, zemřelo asi 60 000 až 80 000 Liberijců a asi 700 000 dalších jich uteklo ze země do uprchlických táborů v sousedních zemích. Válka skončila 2. srpna 1997 uzavřením mírové smlouvy, která mimo jiné zakotvila konání budoucích svobodných voleb.
Mír však dlouho nevydržel. Již o dva roky později začala druhá občanská válka, během ní narostly ztráty na životech celkem až na čtvrt milionu, tj, asi 8 % populace, a výkon liberijské ekonomiky poklesl o 90 %. Po mírových dohodách, podepsaných v roce 2003, následovaly o dva roky později demokratické volby, ve kterých byla prezidentkou zvolena Ellen Johnson Sirleaf, jako první žena na africkém kontinentu v této funkci vůbec. Její úsilí o stabilizaci situace v zemi bylo oceněno Nobelovou cenou míru.
Bohužel celá historie Libérie je protkána kromě jiného násilnostmi, vraždami a všudypřítomnou korupcí a situace není o mnoho lepší ani dnes. V 60. a 70 letech minulého století docházelo v Libérii k desítkám vražd, kdy oběti byly usmrceny rituálním způsobem a zmrzačeny. Nejčastějšími trestnými činy jsou sexuální útoky proti ženám. Znásilňovány, přepadávány jsou i dospívající dívky, přičemž asi 40 % útočníků patří do okruhu jejich známých.
Čile se také nelegálně obchoduje s tzv. krvavými diamanty a z výnosů z jejich prodeje jsou financovány povstání, dodávky zbraní a bojová činnost různých uskupení obecně. V poslední době vypukly v Libérii dva finanční skandály, někdy až kuriózní. V liberijských přístavech třeba zmizely nově natištěné bankovky dodané ze Švédska v hodnotě 15,5 miliardy liberijských dolarů (2,3 mld. korun). V souvislosti s touto událostí bylo vydáno několik desítek zatykačů a mezi jinými byli zadrženi guvernér centrální banky a jeho zástupce, Charles Sirleaf, syn předchozí prezidentky. A „nevysvětlitelně“ zmizelo i 25 milionů amerických dolarů (570 milionů korun), které USA poslaly městu Monrovia na povzbuzení ekonomiky.
Přesto lze však konstatovat, že nějaké pokroky jsou v Libérii přece jen vidět. I když o regulérnosti voleb lze ještě právem pochybovat, přestalo být alespoň zvykem uřezávat odstupujícím prezidentům uši.
