Poté co z Angoly odešli Portugalci (1974 – 1975), existovala v Angole tři osvobozenecká hnutí, která si činila nároky na politickou moc. Avšak každá strana měla jinou představu o vývoji země a rozhodujícím faktem bylo, že jedna z těchto stran, MPLA (Movimento Popular de Libertação de Angola, čili Angolské Lidové hnutí za osvobození Angoly) v době vyhlášení nezávislosti Angoly 10. ledna 1975 kontrolovala hlavní město Luandu. MPLA tehdy využila svého výhodného postavení a prohlásila stranu MPLA za jedinou legitimní stranu Angoly a ostatní hnutí prohlásila za povstalecká.
To ostatní hnutí silně pobouřilo a dění v Angole vzbudilo pozornost i ve světě. Socialistické země začaly podporovat hnutí MPLA a nejenže ho uznaly jako vládnoucí stranu v Angole, ale začaly ho podporovat i vojensky. Kuba tak do Angoly vyslala do konce roku 1975 přes 11 000 vojáků a SSSR jen roce 1975 podpořil MPLA finanční pomocí ve výši 150 milionů dolarů. Z Československa do Angoly putovala letadla Aero L-29 Delfín.
V roce 1977 československá vláda rozhodla začít vysílat na pomoc Angole i odborníky z řady oborů, od techniků z průmyslu a potravinářství přes lesnické inženýry až po zdravotníky. Největší komunita čs. občanů v Angole, cca 65 – 85 specialistů a jejich rodinných příslušníků, se časem vytvořila v provincii Benguela ve středu země. Podíleli se tam na obnově provozu závodu na výrobu papíru a celulózy z eukalyptového dřeva a pracovali ve zdravotním středisku a v elektrorozvodně v obci Alto Catumbela. Právě tato čs. komunita se stala cílem útoku angolského hnutí UNITA (União Nacional para a Independência Total de Angola, čili Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly), stojícího proti MPLA v opozici.
Jednotky UNITA se k Alto Catumbela stáhly začátkem března 1983, obklíčily je a 12. března v 6.30 hodin ráno zahájily jeho přepadení, nejprve střelbou z pěchotních zbraní, potom zasáhly i těžké zbraně a byly použity granáty. Angolská armáda se nepříteli neubránila a již v 9 hodin byli všichni čs. občané prakticky jen v tom, co měli v tu chvíli na sobě, shromážděni na ústředním prostranství.
Vojáci UNITA nevypadali zrovna jako regulérní vojenská jednotka, neměli uniformy, jen hnědavé oblečení, velké batohy a byli ověšeni zbraněmi. I proto ze začátku všichni zajatí věřili, že budou brzy propuštěni. Místo toho však 28 odborníků, 1 lékařka, 2 zdravotní sestry, 14 manželek odborníků a 21 dětí dostalo povel k odchodu směrem k základně UNITY Jamba u města Rivungo u zambijských hranic na jihu země vzdálené od Alto Caumbela děsivých 1300 kilometrů. Čs. lékařka proto s sebou vzala ještě léky, resp. bylo jí dovoleno je vzít, i když jen proto, aby je z valné části zabavili zdravotníci UNITA. Při odchodu byla vesnice zapálena, snad proto, aby bylo uneseným úplně jasné, že není cesty zpět.
Během přesunu se angolské letectvo snažilo kolonu rozdělit a vytvořit tak příležitost k osvobození zajatců, což se ale kvůli mlhavému počasí nepodařilo. Pochod byl velmi namáhavý nejen sám o sobě, ale i vzhledem k nedostatku potravin. K jídlu byla kaše z kukuřičné mouky, občas zvěřina, žádný cukr nebo sůl, k pití jen voda z louží, což se vše projevilo na ztrátách tělesné váhy, v průměru 10 – 15 kg. K tomu ještě značné teplotní rozdíly, 30 0C ve dne, v noci chladno. Brzy se u unesených objevily první zdravotní potíže, poranění nohou, otoky, bolestivost kloubů, záněty horních cest dýchacích, zápaly plic. Povely únosci dávaly uneseným pískáním. K tomu všemu byli ještě unesení maskováni popelem z dřevěného uhlí, aby nebylo poznat, že to jsou běloši.
K nejtragičtější události došlo 18. dubna 1983, kdy vysílený Jaroslav Navrátil, kterého nesli nosiči únosců, spadl z nosítek na zem a téměř vzápětí zemřel, patrně na srdeční slabost. Podle místních zvyklostí byl do 24 hodin pohřben na soutoku dvou řek a komando zazpívalo jejich pohřební písně. Jako rakev posloužil jakýsi starý příborník.
Před koncem pochodu, když se začala kolona drobit, byly vyčleněny dvě skupiny nejzdatnějších, aby došly na základnu povstalců dříve. Jedna skupina se vrátila bez udání důvodu zpět ke koloně, druhá, osmičlenná, dosáhla cíle po závěrečném 115 km dlouhém pochodu, který trval 31 hodin. Jinak byla průměrná rychlost kolony 30 – 35 km za den.
Ze začátku nebylo jasné, co UNITA únosem čs. občanů přesně sleduje, poměrně brzy bylo jasné, že čs. občané jsou v roli rukojmí a že cílem není jejich fyzická likvidace, naopak se únosci pokoušeli o zajatce v rámci možností pečovat. O jejich propuštění s hnutím UNITA začalo vyjednávat čs. ministerstvo zahraničí. Krizovému štábu se podařilo nejprve vyjednat propuštění všech sedmnácti žen a dvaceti jedna dětí a sedmi vážně nemocných mužů. Zbývajících dvacet mužů bylo propuštěno až o více než rok později, 28. června 1984, poté, co Československo navázalo přímý kontakt s vůdcem hnutí UNITA Jonasem Savimbi a zavázalo se nadále do Angoly nedodávat žádnou vojenskou techniku ani posílat své odborníky. O tom, že v případě unesených nešlo tak úplně jen o civilní pomoc, svědčí např. to, že povolání unesených mužů byla uvedena v našich sdělovacích prostředcích jen asi u deseti z nich.
Celá tato událost měla a má ještě i dnes své četné dozvuky a konotace a je zajímavá samozřejmě i z psychologického hlediska. Vztahy mezi unesenými mezi sebou např. byly čas od času napjaté, i když se všichni nacházeli ve stejné situaci. Došlo např. k napětí mezi skupinou bezdětných mužů a těmi, kteří tam děti měli a prosazovali vzhledem nim např. volnější tempo pochodu nebo vyšší příděly potravin. Některé ženy zas měly možnost během pochodu odhalit ne právě lichotivou pravou tvář svých partnerů.
