Pocházel z Českých Budějovic, kde se narodil v rodině kováře. Jeho touha po dobrodružství a nezkrotná povaha se u něj začala projevovat už v dětství, kdy se zúčastňoval pouličních bitek. Maminka mu zemřela brzy a ve škole mu učení nešlo. Vyučil se příručím v papírnictví, později pracoval v pivovaru. V sedmnácti letech odjel do Francie, aniž by znal jazyk. Chvíli se tam protloukal a pak se dal naverbovat do cizinecké legie. Po absolvování výcviku byl nasazen do terénu. V Alžíru při jednom střetnutí s místními povstalci byl raněn. Toto „setkání“ s válečnou realitou jím otřáslo natolik, že požádal o propuštění.
V roce 1930 se vrátil do vlasti, absolvoval vojenskou službu a znovu se vrátil do Afriky jako člen expedice a putoval oblastmi Belgického Konga (dnes Demokratická republika Kongo), kam předtím „noha bělochova nevkročila“. Získal tak neocenitelné zkušenosti a začal být považován za uznávaného odborníka na Afriku. Zajímaly ho umělecké výrobky domorodců a místní tradice, které převyprávěl do několika knih afrických pohádek a bájí. Před vypuknutím druhé světové války se vrátil do Československa. Po obsazení republiky nacisty se zapojil do odboje a během pražského povstání bojoval na barikádách.
Afriku navštívil mnohokrát i po válce. V Čechách přitom pracoval jako noční hlídač, řidič nákladních aut či železniční dělník. Po roce 1948 mu cestování umožnilo členství v komunistické straně. V duchu jejích idejí sympatizoval s domorodci v boji za osvobození z koloniálního područí a své knihy a články o Africe psal v duchu „žádoucího“ socialistické realismu. Hned po převratu mu to ale moc platné nebylo, chystal cestu do rovníkové Afriky v roce 1953, ale komunisti ho tam nepustili. O tom, že se mu v roce 1956 vydaří jeho plánovaná velká expedice do latinské Ameriky, byl přesvědčen dokonce natolik, že kvůli tomu opustil místo šéfredaktora magazínu Lidé a země. A opět se spletl, nejel nikam. Nevinil z toho ale komunismus jako ideologii, spíš jednotlivé soudruhy.
Nezahořkl proto a stále zastával uvědomělé levicové pozice. Šanci dostal v roce 1959, kdy byl vyslán do rovníkové Guineje, která se právě zbavovala kolonialismu. Tam se mu podařilo 21. května 1959 dosáhnout jeho největšího cestovatelského úspěchu vůbec, objevil prameny řeky Niger v podobě dvou tůněk v háji, kteří domorodci považovali za posvátný a před bělochy tajili. Odtud jako malá říčka zvaná Koliba vytéká budoucí veletok Niger, se svou délkou 4160 km třetí největší řeka v Africe a 13. na světě.
Tímto objevem se Pařízek zařadil po bok velkých cestovatelů a objevitelů, jako byl Emil Holub, David Livingstone a Henry Morton Stanley. Jenže v jeho době právě jejich éra už opravdu končila. Začátkem 60. Let se Pařízek mohl právem považovat za cestovatelskou celebritu, jenže jeho popisný sloh pomalu přestával čtenáře oslovovat a se svými cestopisy „Guinejská odysea“ a „K pramenům Nigeru“ u nich neuspěl. Vrátil se k literatuře pro děti a mládež a v roce 1964 vydal asi své vůbec nejlepší dílo, román Songaré o třináctiletém africkém chlapci, který v Guineji po převratu v roce 1958 dokonce odhalí spiklence usilující o návrat ke starým časům.
I následující roky se věnuje psaní jako spisovatel na volné noze, žije ve finanční nouzi a ohlašují se i choroby coby následek jeho afrických cest. Téměř zapomenutý umírá 28. března 1988 v Praze. Jeho památku dnes připomíná jen ulice, která po něm byla pojmenována v jeho rodných Českých Budějovicích, přitom byl Ladislav Mikeš Pařízek zcela jistě jedním z posledních velkých objevitelů a cestovatelů, kteří ještě měli ve světě co objevovat.
