Batlička. Copak takové jméno se hodí pro dobrodruha? Jenže když jde o dobrodružství, statečnost, odvahu a hrdinství, není to o jméně. Otakar Batlička se narodil 12. března 1895 v Praze-Vinohradech do rodiny úředníka pražských plynáren. V dětství mu zemřela matka a otec na něj neměl mnoho času. Není divu, že ho potkával jeden problém za druhým a ještě další přivolával. Pojem disciplína mu byl cizí a často ji porušoval. Traduje se, že ještě před plnoletostí se vypravil do světa, dokonce snad s cirkusem, ale faktograficky je doloženo, že to bylo až později, v dospělosti. Pochybnosti panují i o tom, které země vlastně procestoval a zda skutečně byl v Jižní Americe. Není také jisté, která svá později popsaná dobrodružství opravdu sám zažil a která jen někde vyslechl. V každém případě měl to štěstí, stejně jako třeba Jack London, že příběhům, které vyprávěli jiní, dokázal naslouchat a potom je ve čtivé literární formě předložit čtenářům.
Když se Batlička vrátil z cest, těžko sháněl odpovídající práci, protože neměl maturitu. Zkoušel různá zaměstnání – chtěl pracovat u tajné policie, pojišťoval psy, otevřel si soukromou školu boxu, kde dělal instruktora. Údajně závodil ve střelbě a na motorce. Nakonec se uchytil jako řidič tramvaje a začal vést usedlý život.
Stále se ale nadšeně zajímal o vše nové a tak se na jedné výstavě v Nuslích seznámil s radiotelegrafií, která se pak stala jeho nejmilejším koníčkem. Pořídil si vlastní vysílačku a užíval volací znak OK1CB, Dokonce prý pomocí své vysílačky navázal spojení s Nobileho vzducholodí Italia letící k severnímu pólu. Ale tady se už zas dostáváme na nejistou půdu tzv. batličkovských legend, ať už je o sobě šířil sám Batlička anebo jeho pozdější vydavatelé. V době letu této vzducholodi totiž Batlička ještě neměl vysílačku a navázání spojení nepotvrdil ani český účastník této výpravy František Běhounek.
Největší dobrodružství v té době Batlička ovšem zažívá na papíře. Na přelomu 30. a 40. let začal psát dobrodružné povídky pro mládež do časopisu Mladý hlasatel a ty si pro svou autentičnost získaly obrovskou oblibu. Později přispěl do časopisu i seriálem o radiotelegrafii.
V době nacistické okupace se v duchu hrdinů svých povídek zapojil do činnosti ilegální skupiny „Obrana národa – Východ“ pro níž jako zdatný radiotelegrafista obstarával spojení se sovětskou zpravodajskou službou NKVD, resp. „Moskvou“. Na podzim roku 1941 byla skupina odhalena a došlo k zatčení jejích členů. Batlička byl vyslýchán, vězněn na Pankráci, v Terezíně a nakonec internován v koncentračním táboře v Mauthausenu. Tam také 13. února 1942 za blíže nevyjasněných okolností zahynul. Informace, že se mu podařilo z tábora utéct a byl zastřelen při útěku, jak se traduje, je zřejmě k historickým reáliím jen jednou z četných „batličkovských legend“. Za svou činnost v protifašistickém odboji byl po válce vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam.
Komunistům byl tento autor, byť mrtvý, nepohodlný. V roce 1946 ještě vyšly některé jeho povídky knižně, po roce 1948 se jeho knížky prostě „nevydávaly“. Zpět mezi čtenáře je roku 1968 začal navracet Petr Sadecký a pro jejich větší popularitu vytvořil kolem Batličkovy osoby a života četné legendy, zvláště pak o jeho mládí, či dokonce dětství, v cizině. Vyšly tak Batličkovy sbírky povídek Rájem i peklem a Kavalíři odvahy (obě 1968), Tábor ztracených (1970) a v roce 1979, když už autor zřejmě nikomu tam moc nevadil, Tanec na stožáru.
V třetí vlně potom Batličkova díla začala znovu vycházet po roce 1989, i když spíše už jen z nostalgie a jako splátka toho, co tomuto autorovi, jedním totalitním režimem zabitému a druhým posmrtně perzekvovanému, jako společnost dlužíme.
