Jack London přišel na svět v San Francisku jako nečekané dítě. Není známo, zda jeho rodiče byli sezdaní, ví se jen, že když jeho matka Flora Wellmanová oznámila svému partnerovi, údajně astrologovi Wiliamu Chaneymu, že je těhotná, Chaney ji nutil k potratu, když to odmítla, opustila ho. Flora se pak ještě před porodem pokusila zastřelit, ale neúspěšně. Chlapce po narození svěřila Virginii Prenticové, bývalé otrokyni. K sobě si ho vzala až poté, co se provdala za Johna Londona. Jack ve 13 letech nastoupil do konzervárny, kde se tehdy pracovalo 12 – 18 hodin denně. Aby z této práce unikl, vypůjčil si peníze, zakoupil člun a stal se pirátským lovcem ústřic. Ještě než dovršil dvacet let, jako námořník doplul až do Japonska. Potom dosáhl svou pílí toho, že byl ve dvaceti letech přijat na univerzitu v Berkeley. Příští rok ji však musel z finančních důvodů opustit.
Když roku 1897 propukla zlatá horečka na Klondiku, vydal se tam za zlatem také. Na tom sice nezbohatl, ale na životních zkušenostech, které pak přetavil do svých nejslavnějších děl, zcela jistě. Kromě toho se ale také silně zajímal o sociální otázky a napsal na toto téma asi nejlepší román vůbec nazvaný Železná pata. Na mysticko-ezoterické vlně se nese Tulák po hvězdách pracující s motivem tělesné deprivace, mimotělních prožitků a minulých životů. Méně se ví, že London také působil jako válečný zpravodaj v rusko-japonské válce. Rovněž bojoval proti krutosti vůči zvířatům, tehdy o hodně častější než dnes.
Čtenářský úspěch s sebou přinesl i značné sumy peněz, London však s nimi nebyl schopen adekvátně zacházet. Rychle nabyl, rychle pozbyl, v jeho případě platilo doslova. Z tohoto úhlu katastrofální byla zejména jeho poslední investice, stavba kamenného domu nazvaného Vlčí dům. Kromě toho, že byl extrémně nákladný, dva týdny před nastěhováním jej zničil požár, snad dokonce úmyslně založený nějakým závistivcem. To Londona, který si na tomto sídlem velmi zakládal, hodně zasáhlo.
Nebyla to však jediná rána. Jeho první manželství s Bessie Madernovou skončilo po čtyřech letech rozvodem. I když se v něm narodily dvě dcery, partnerský nesoulad vyústil v Londonovy časté nevěry. V druhé ženě, Chairman Kittredgeové, našel ženu nejen stejně sexuálně náruživou, ale i se stejnou láskou k dobrodružství. I když si děti oba přáli, jejích manželství zůstalo po dvou nevydařených těhotenstvích bezdětné.
V Londonových životopisech se jako hlavní problém ovšem popisuje jeho alkoholismus. Poprvé se údajně opil v pěti letech, od puberty se opíjel pravidelně, prakticky denně. Vzhledem k tomu je tím spíš obdivuhodné, že se dožil „až“ čtyřiceti let. I když sužován řadou chorob, včetně nemocí jater a ledvin, provázených posléze značnými bolestmi. Snad právě tyto bolesti ho vedly k tomu, že 16. listopadu 1916 si úmyslně vzal smrtelnou dávku morfia.
Londonovi obdivovatelé by rádi věřili tomu, že to bylo jen omylem. Těžko pochopit, že muž, který toho v životě tolik překonal, dokázal a vydržel, se nakonec rozhodne spáchat sebevraždu. Možná ho k ní však dohnalo vědomí, že jeho síly ubývají, a že již nikdy nebude tak silný, jako dřív. Celý život byl přesvědčen o tom, že na místo na slunci mají právo jen ti, kteří si jej zaslouží a vybojují, ti silní. Když se tak sám cítit přestal, život pro něj přestal mít smysl.
