Jako první se na výpravu vydal skotský lékař a protestantský misionář z „Londýnské misijní společnosti“ David Livingstone (1813 – 1873). Byl přitom přesvědčen o tom, že pokud se mu skutečně podaří dojít až k pramenům Nilu, velmi se tím proslaví a jako slavná osobnost bude moci významně přispět k ukončení východoafrického arabsko-svahilského obchodu s otroky. Nám se to dnes může zdát jako trochu krkolomný způsob řešení tohoto problému, ovšem v polovině 19. století byly takové cestovatelské výzvy a zeměpisné objevy velmi ceněné a z těch, kterým se podařily, se stávali opravdoví hrdinové. Však to také nebylo bez nebezpečí.
A prameny Nilu, to byla skutečná výzva, doslova tisíce let trvající hádanka. Již římský básník Marcus Annaeus Lucanus si začátkem našeho letopočtu zaveršoval: „Nec licuit populis parvum te, Nile, videre.“ Tedy „Zůstává národům odepřeno, Nile, tvůj pramen uzřít.“
V Africe na misijních cestách se dr. Livingstone pohyboval od roku 1853, kromě jiného objevil vodopády, které dnes nesou jméno Viktoriiny na paměť britské královny Viktorie. Při pátrání po pramenech Nilu se stále slavnější cestovatel pohyboval v dané oblasti ve zdánlivě bezcílných kruzích až roku 1866 zmizel. Šest let o něm nebylo žádných zpráv a vynořily se pověsti, že se už úplně poafričtil a oženil se s nějakou „místní princeznou“.
Jeho kolega, o téměř třicet let mladší, ale časem stejně slavný britský cestovatel Henry Morton Stanley (1841 – 1904) však věřil, že dr. Livingstone je stále naživu. Z pověření novin „New York Herald“ se ho proto vydal roku 1869 do Afriky hledat. A skutečně se mu to za dva roky povedlo – našel ho 10. listopadu 1871 ve městě Udžidži (Ujiji) na břehu jezera Tanganjika v dnešní Tanzánii. Pozdravil ho dnes už slavnou větou přímo zosobňující pověstný klid anglických genltemanů: „Dr. Livingstone, předpokládám?“ (Dr.Livingstone, I presume?). Může to také být ale jen legenda, protože Stanley ze svého deníku stránky týkající se tohoto setkání později vytrhl a zničil.
I on proslul díky pátrání po prameni Nilu a v souvislosti s tím umožnil svými průkopnickými cestami drancování konžské pánve belgickým králem Leopoldem II. To, jak se evropské země potom rvaly o jím objevená africká území, ho naplňovalo opovržením. Říkával, že mu to připomíná, jak se primitivní členové jeho výpravy s blýskajícími noži vrhali na skolenou zvěř.
Ani jeden z těchto dvou cestovatelů při hledání pramenů Nilu neuspěl. Livingstone chtěl ještě po setkání se Stanleyem dokončit výzkumy v zemi krále Kazemby, ale cestou zemřel vyčerpání. S jeho ostatky bylo naloženo poměrně kuriózním způsobem. Jeho srdce zůstalo pohřbeno u Viktoriiných vodopádů, zatímco nasolené tělo ovinuté gázou bylo dopraveno do Velké Británie a pohřbeno ve Westminsterském opatství v Londýně. Za svůj vzor si ho vzali cestovatelé Emil Holub, Miroslav Zikmund i Jiří Hanzelka. Stanleyho jeho cesty zavedly k zmapování dosud neznámé části toku řeky Kongo. Roku 1890 Afriku opustil a zbytek života strávil na svém venkovském sídle v Británii v hrabství Surrey.
Která pralesní tůňka, potok či říčka je vlastně tím pravým pramenem Nilu je dnes spíše věcí dohody, protože tento veletok má několik zdrojů. Nicméně za jeho hlavní pramen se dnes považuje řeka Ruvuvu pramenící v Burundi u severního cípu jezera Tanganyika, od jejíhož pramene se dnes počítá i délka celého Nilu 6671 km. Je to však až druhá nejdelší na světě, prvenství drží Amazonka dlouhá 7062 km.
