Mezi sochami, rozesetými po Karlově náměstí, působí tahle docela nenápadně. Je zasazena do odlehlého koutu parku, naproti Faustovu domu.
Při podrobnějším zkoumání zjistíme, jak propracovaná je postava botanika, okouzleně zkoumajícího vzácný květ, s indiánem po boku. V roce 1898 ji stvořili Gustav Zoula a Čeněk Vosmík. Benedikt Roezl procestoval v honbě za květinami na koni i pěšky celý svět. Patří k nejznámějším sběratelům orchidejí své doby, osobně objevil více než 800 druhů kvetoucích rostlin a stromů.
Pomník vzešlý tak trochu nedorozuměním aneb Ressel není Roezl
Pomník dal postavit mezinárodní komitét ustavený po jeho smrti, který poskytl finanční prostředky. Trvalo třináct let, než pražští radní pod tlakem zahraniční veřejnosti souhlasili s umístěním pomníku v jižní části Karlova náměstí poblíž Faustova domu. Na tomto místě se původně uvažovalo se stavbou pomníku přírodovědce Jana Svatopluka Presla nebo vynálezce lodního šroubu Josefa Ressela. Pomník Roezlův mohl být podle dobového tisku z roku 1897 i výsledkem jazykového nedorozumění.
Šup s ním na Karlák!
Bylo to nějak takhle po roce 1880, kdy se usnesli čeští přírodopiscové, že by bylo záhodno uctít památku botanika Presla. Jenže! V té době měl být postaven jiný pomník Josefu Resselovi, leč zjistilo se, že vynálezce lodního šroubu Josef Ressel má dosud ve Vídni potomky, kteří tam žijí dosti chudobně a že by tudíž bylo moudřejší peníze určené na pomník dát jim. Mezitím bylo vybráno místo pro pomník Janu Svatopluku Preslovi. Na Karlově náměstí, nedaleko botanické zahrady. Jenomže v té době už byl zhotoven z příspěvků našich i zahraničních zahradníků pomník Benediktu Roezlovi! Tak šup s ním na Karlák!
Autor článku ve Zlaté Praze si neodpustil štiplavou poznámku: „Architekt, který podstavec a okolí pomníku upravoval, nejspíš si zaměnil Roezla s Preslem a vyzvedl sochu bodrého zahradníka jako nějakého hrdinu meče či pera, a ze zamýšleného památníku, jemuž by bývalo bylo zcela dobře někde v zeleném zákoutí křovin (ze kterých by dobrosrdečně a nepovzneseně zíral), stal se opravdový monument, jaký v Praze dosud nemá ani Hus, ani Žižka…“
Je nutno dodat, že ten článek vyšel v roce 1897.
Od mrkviček v premonstrátské zahradě po skleníky v Gentu
Benedikt Roezl přišel na svět roku 1824 v Horoměřicích, kde jeho otec pracoval jako zahradník na panství kláštera premonstrátů. Dítě pokřtili Blahoslav. Ovšem v latinské podobě to znamená Benedikt.
Benka (tak mu doma říkali – Benek) hrozně bavily všechny ty mrkvičky, petržele, celery, ale hlavně květiny. V zahradnictví v Pátku nad Ohří, kam se záhy přestěhovali a které bylo svěřeno jeho otci, se seznamoval s rostlinami a prací na zahradě. Po vzoru otce se chtěl stát zahradníkem, a proto v Děčíně nastoupil do učení v zahradách hraběte F. A. Thuna. Po tři roky zde pracoval a je pravděpodobné, že se zde poprvé setkal s orchidejemi, ty se mu staly jeho láskou a vášní po celý život. Po vyučení v roce 1840 pracoval v několika zahradách nejen v Čechách, ale i po celé Evropě a to až do roku 1846, kdy byl přijat na místo zahradníka v obchodním zahradnictví Louise van Houtte v belgickém Gentu. Zde se díky svým znalostem a neobyčejné píli zakrátko stal vrchním zahradníkem tropických skleníků a později, když se van Houtteho zahradnictví stalo státním ústavem, byl zde jmenován vrchním zahradníkem.
Když Roezl objevil Ameriku
Benedikt Roezl podnikl tři výpravy do Ameriky, nejprve dlouhou výpravu v letech 1854 – 1872, pak kratší pobyty v letech 1872-74 a 1874-75, při tom druhém jej doprovázel šestnáctiletý synovec František Klaboch, při třetím další z jeho synovců, Bohumil Houda.
Na cestách byl několikrát zajat povstalci a okraden. Jeho loď ztroskotala. A v Havaně, kde předváděl vlastnoručně zkonstruovaný stroj na zpracování ramie (pěstuje se pro lýkové vlákno), těžce si poranil levou ruku.
Nikam nepojede! Cestovatel se usadil v Praze
V říjnu roku 1876 se Benedikt Roezl natrvalo usadil v Praze. Nejprve na Žižkově, poté v Karlíně. Pomalu se sžíval s domácím prostředím. Zprvu organizoval cesty a sběry rostlin synovců, bratří Klabochů a Bohumila Houdy po Americe. Odběrateli jim byli významné zahradnické podniky v Evropě a Americe, ale také císařské zahrady v Schönbrunnu, vídeňská rotschildovská zahrada nebo zámecké skleníky na Sychrově.
V lednu roku 1880 založilo čtyřicet zahradníků Spolek uměleckých zahradníků Flora. Předsedou byl zvolen Roezl. V březnu 1883 vyšlo první číslo časopisu Flora, Roezl byl jeho vydavatelem a v prvních dvou ročnících uveřejnil na pokračování své cestopisné vzpomínky. 14. října 1885 Benedikt Roezl podlehl rakovině, smrt ho dostihla v jeho smíchovském domě (Jeronýmova 10, dnes Kroftova 661/12). Pohřben byl do rovu otce na hřbitově v Panenském Týnci.
Roezl v bronzu – s knihou a orchidejí
Bronzové sousoší Benedikta Roezla vytvořili sochaři Augustin (Gustav) Zoula – ten vytvořil postavu v pískovci – a Čeněk Vosmík. Autorem architektonického návrhu pomníku byl Eduard Sochor.
Sousoší představuje stojícího botanika a cestovatele v klobouku a rozepjatém kabátě s knihou v pravé a bronzovou květinou v levé ruce. Za jeho nakročenou levou nohou sedí nahý indiánský chlapec s mačetou v pravé ruce.
V kameni vyvedl Roezla nadějný sochař Zoula
Gustav Zoula, též Augustin (*1871 v Praze v domě u Krajánků, jež byl součástí staré novoměstské radnice, na místě dnešního domu Řeznická 661/19) byl sochař – figuralista v období symbolismu a realismu. Byl žákem samotného Myslbeka. Získal Klárovo stipendium a v letech 1892-98 pobýval v Římě. Mezi svými vrstevníky patřil k vůdčím osobnostem. Jako portrétista a figuralista tíhl k monumentální tvorbě. Jeho nadějnou kariéru ukončila předčasná smrt, v roce 1915 podlehl v pražských Nuslích (Oldřichova 37) tuberkulóze, pohřben je na Vinohradech.
Je znám především pomníkem v podobě stély s polofigurou spisovatelky Karoliny Světlé rovněž na Karlově náměstí. Pracoval na štukových reliéfech a portrétních medailonech v budovách Městské spořitelny v Rytířské ulici v Praze, v Panteonu Národního muzea vytvořil poprsí Viktorina Kornela ze Všehrd, podílel na výzdobě zámku v Průhonicích, kde je od něj také portrétní busta architekta Jiřího Stibrala.
Do bronzu uchystal Čeněk Vosmík, Myslbekova pravá ruka
Vincenc (Čeněk) Vosmík (1860 v Humpolci – 1944 v Praze) byl český sochař a restaurátor.
Čeněk Vosmík se vyučil kolářem v dílně svého otce v Humpolci. Pak odešel do Prahy, kde ve zlatnické škole získal základy modelování. Zajímalo ho sochařství, a proto odjel do Vídně, kde pracoval nejprve jako pomocník v kamenosochařské dílně Victora Oscara Tilgnera.
Vosmík byl velmi talentovaný, už ve 13 letech, roku 1873 získal na Světové výstavě ve Vídni zlatou medaili (spolu se Zítkem a Mařákem). Studoval vídeňskou akademii a sochařství Edmunda von Hellmera. Poté pracoval ve Vídni jako kamenosochař u Antonína Wagnera.
Majitel strašidelné vily na Hřebenkách
Počátkem 90. let se definitivně usadil v Praze a zřídil si vlastní sochařskou dílnu. Rodina bydlela na Smíchově ve vlastní vile s vysokou věží, kterou roku 1910 navrhl architekt Josef Fanta, v ulici Na Hřebenkách 52 (resp. Tichá 1224/3).
Antonínu P. Wagnerovi pomáhal tesat sochy pro tympanon a tři průčelní reliéfy budovy Národního muzea a kašnu na rampě před ním (Vltava, Labe, Čechie, Morava, Slezsko). Jako asistent Myslbeka pomáhal modelovat sousoší Ctirad a Šárka a koně k pomníku sv. Václava. Samostatně vytesal sousoší Záboj a Slavoj.
Vosmík se s Myslbekem rychle spřátelil a uváděl ho i jako svého učitele. Spolupráce s Josefem Václavem Myslbekem přinesla Vosmíkovi finanční jistotu, známost a garanci obecně uznávaného sochaře, mistrův dohled nad prací, který svými cennými radami rozvíjel mladého sochaře. Nejdůležitější bezesporu byla samotná bezprostřední blízkost Myslbekových kompozic, na kterých bylo Vosmíkovi umožněno studovat mistrův styl. Ten se později stal stylovým východiskem pro mnoho samostatných děl Čeňka Vosmíka.
Jako první samostatnou zakázku vytvořil sousoší Muž s býkem pro výzdobu nových pražských jatek v Holešovicích (1893). Ceněna je jeho socha Krista (1912) pro katedrálu sv. Víta. Podílel se také na sochařské výzdobě pražských kostelů sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně, sv. Ludmily na Vinohradech a sv. Václava na Smíchově, jeho dílna dodala Boží hrob pro kostel sv. Remigia v Čakovicích.
Jako restaurátor je Čeněk Vosmík autorem volné repliky Platzerova sousoší zápasících gigantů při vstupu do Pražského hradu (1912) a Brokoffova sousoší sv. Františka Xaverského na Karlově mostě, které se zřítilo do řeky při povodni roku 1890 a rozlomilo na několik částí (nyní v lapidáriu NM). Roku 1906 vytvořil novou sochu sv. Václava jako náhradu za poškozený originál z Karlova mostu, který spadl do Vltavy roku 1784.
Jeho Géniové objímají zeměkouli na jižní hodinové věži Fantova Hlavního nádraží, jeho svatá Barbora střeží západní průčelí chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, navštěvovaná je i jeho Mohyla míru ve Slavkově u Brna.
