V plejádě různých diktátorů byl António de Oliveira Salazar (28. dubna 1889 – 27. července 1970 ) bezpochyby výjimkou. Svoji politickou kariéru postavil na autoritářském konzervativním programu Estado Novo (Nový stát), který vycházel zejména z Katolického sociálního učení. Nejprve se v roce 1928 stal ministrem financí, v letech 1932 až 1968 zastával funkci ministerského předsedy Portugalska a v roce 1951 byl krátce i jeho prezidentem.
Oslnivá politická kariéra vynikne tím spíše, že pocházel z chudé vícečlenné rodiny. Díky pracovní píli rodičů a spořivosti matky vystudoval teologický seminář. Původně se chtěl stát knězem, ale po semináři zamířil na univerzitu, kde vystudoval ekonomii. Celý život žil sám, nikdy se neoženil, neměl přítelkyně ani přátele ani děti. Už jen tím kontrastoval se svým předchůdcem, prezidentem Machadem, který měl z jednoho manželství 15 dětí. Podobně jako Hitler byl i Salazar vegetarián a nekuřák. Na rozdíl od mnohých jiných netuneloval peníze z veřejných prostředků a měl plat v přepočtu na současnost ve výši něco přes třicet tisíc korun. Již v roce 1912 ve svém projevu vytyčil své čtyři základní hodnoty: Bůh, vlast, svoboda rodina.
V dubnu 1928 byla Salazarovi nabídnuta funkce ministra financí. Přijal ji, ale jen za podmínky, že všechny rezorty s ním musí spolupracovat. V roce 1929 se věnoval otázce kolonií, s jejichž pomocí chtěl posílit ekonomiku země. Zavedl také úspornou státní finanční politiku – odmítl zahraniční půjčky, zvýšil daně a silně omezil státní výdaje. Díky tomu Portugalsko ještě téhož roku splatilo veškeré své zahraniční dluhy. V 30. letech svou politikou dokázal zažehnat nebezpečí hladomoru, a i hrozící vysokou nezaměstnanost. Řízenou deflací, která tlačila dolů zároveň ceny i mzdy, se mu podařilo dosáhnout ekonomické stability v zemi.
Zároveň se ale také stal terčem komunistické propagandy, která o Portugalsku přinášela zkreslené, ne-li vysloveně lživé informace. Porovnejme je se skutečností:
- Panuje tam nedemokratická vláda. – Demokracie se v Portugalsku neosvědčila. Vlády se střídaly v průměru třikrát do roka, stávky přinášely jen ekonomickou nestabilitu, zločinnost nebyla řádně trestána.
- Salazar byl jako Mussolini nebo dokonce jako Hitler. – Mussolini neustále propagoval stát, nesmělo se dít nic, nad čím by stát neměl kontrolu. Totéž v Německu. Naopak Salazar prosazoval, aby stát hrál co nejmenší roli v životě společnosti. Podle něho se má stát starat o pořádek, spravedlnost a blaho občanů. Nemá zasahovat do zaměstnaneckých vztahů a ovlivňovat vědu a kulturu, pokud není ohrožena mravnost anebo se nešíří zhoubné ideje. Nikdy se nenechal oslovovat jako „Vůdce“ (v Německu „Führer“, v Itálii „Duce“). Salazar přímo nenáviděl velkolepé show s projevy politiků. Hlavní myšlenkou „Estado Novo“ byl klidný a nerušený rozvoj země, spořádaný život obyvatelů státu, který nenarušují války, revoluce, stávky a nepokoje vyvolávané komunisty a jinými extrémisty.
- Portugalsko mělo v 60. letech nejméně televizorů a aut v celé západní Evropě. – Salazarovým krédem bylo, že lidé se nutně potřebují dosyta najíst, mít možnost slušně se oblékat a důstojně bydlet, ale mít auto nebo televizi nutně nepotřebují. (Jak to vypadá dnes jinde, dokumentují známé fotografie ze slumů – všude nepořádek, špína, o hygieně ani nemluvě, ale na střeše z vlnitého plechu anténa a uvnitř barevná televize.)
- V roce Salazarovy smrti (1970) bylo přes 20 % Portugalců negramotných. Salazar nedával na školství ani escudo, ale na armádě se logicky nešetřilo. Po roce 1974 za 20 let negramotnost takřka zmizela. – Když Salazar nastoupil do úřadu, negramotnost v zemi přesahovala 50 %, hlavně na venkově, kde nebyly školy. Byl vyhlášen vládní program „Škola do každé vesnice“, který byl během několika let splněn. Školní docházka byla povinná a její neplnění bylo trestáno pokutami. V 70. letech klesla negramotnost více než o polovinu. Generace narozená za války a po ní už uměla číst a psát téměř stoprocentně i v těch nejodlehlejších vískách. 20 % negramotných, vykazovaných na začátku 70. let, tvořili na venkově starší lidé, kteří do školy nikdy nechodili a nebyli obtěžováni ani povinnými „hurákurzy“, které třeba na Kubě nařídil Fidél Castro. (U nás podobně to byly začátkem 50. let pro dospělou populaci tzv. LKR – Lidové kurzy ruštiny, které skončily totálním krachem.)
V roce 1968 Salazar utrpěl závažné zranění mozku po pádu z lehátka. Byl úspěšně operován, ale brzy poté ho stihla mozková příhoda. Zemřel 27. července 1970 v Lisabonu, kde se konalo i poslední rozloučení, po kterém bylo jeho tělo převezeno k poslednímu odpočinku do jeho rodné obce Vimieiro u města Santa Comba Dão. V roce 2007 byl v televizní anketě veřejnoprávní zvolen se ziskem 41 % hlasů „Největším Portugalcem“, všech dob, daleko před všemi portugalskými králi a mořeplavci.
