V té době byl na Kubě aktuálně u moci generál Fulgencio Batista y Zaldívar (1901 – 1973). V letech 1933 až 1940 byl jejím vojenským vůdcem, potom se země pokusila o demokratické volby. V těch vyhrál Ramón Grau a Batista se uchýlil do USA, s nimiž vždy budoval nadstandardní vztahy. Když se v roce 1951 konaly další prezidentské volby, Batista v nich obsadil poslední místo. Rozhodl se volební neúspěch řešit rozhodně a rázně. Na nic se neohlížel a roku 1952 provedl s pomocí armády úspěšný puč, zrušil volby a začal vládnout na Kubě jako diktátor. USA nebyly proti a Batistovu vládu formálně uznala administrativa prezidenta Harryho Trumana v duchu jeho osobní politické doktríny: „Je to sice čubčí syn, ale náš.“
Situace na Kubě však zůstávala stále třaskavá. 26. července 1953 zaútočila skupina revolucionářů vedená Fidélem Castrem na Moncadská kasárna v Santiagu de Cuba. Mnozí z vůdců byli zabiti, Fidél a několik dalších se dostalo do vězení. V zemi narůstaly nepokoje a odpor vůči Batistovi, což USA znepokojovalo. Proto Batista vyhlásil roku 1954 volby a kandidoval. A protože se voleb nesměl zúčastnit nikdo z opozice, Batista samozřejmě vyhrál, což vedlo jen k další vlně nepokojů.
Zhruba za dva roky Batista Fidéla Castra a další vězně překvapivě propustil. Castro odjel do Mexika, kde agitoval pro revoluci. Na Kubě probíhaly studentské protesty a demonstrace, které policie brutálně potlačovala. Batista omezil ústavní záruky a zavedl cenzuru. Vojenská policie si užívala plné moci bez jakékoli zodpovědnosti. V dubnu 1956 se pokusil generál Barquín uskutečnit vojenský puč, ale byl zrazen jedním z vlastních lidí, tak puč ztroskotal. Důstojníci dostali u soudu maximální možné tresty a sám Barquín byl odsouzen na samotku na osm let.
Batista si dál bezstarostně užíval přepychového života a neznepokojilo ho ani to, když na Kubě v Zátoce sviní vylodil Fidél s dalšími revolucionáři. V roce 1958 se konaly další volby a prezidentem byl zvolen Andrés Rivero Agüero, který však nezískal podporu vlády USA.
1. ledna Batista formálně předal vládní pozice svým zástupcům a s celou rodinou a svými nejbližšími odletěl do Dominikánské republiky. Tentýž den vstoupila do Havany revoluční vojska a o sedm dní později dorazili „El Comandante“ Castro se svým vojskem. Revoluční vláda se chopila moci a v nastalém vnitřním boji mezi různými skupinami partyzánů vyhrál Castro. 16. února 1959 se prohlásil ministerským předsedou a ve svých rukou soustředil veškerou moc. Opozice byla zbavena politické moci a rychle zneškodněna. Na pomoc nové revoluční vládě přispěchal SSSR, pro kterého byla Kuba ležící jen „pár kilometrů“ od Floridy a tím i od USA ideálním spojencem.
Tento nový územní výdobytek SSSR zúročil tím, že během Kubánské krize v roce 1962 ve spolupráci s Castrem málem rozpoutal 3. světovou válku. Castro sám potom svými ekonomickými reformami, sice idealistickými, ale diletantskými a populistickými, dovedl Kubu do ekonomické zkázy. Podle údaje Světové banky z roku 2013 se Kuba nacházela podle HDP se svými 11 900 USD/1 obyv., na 99. místě na světě z celkem 185 sledovaných států. (Na 1. místě Katar se 128 378 USD, poslední Středoafrická republika (681 USD), ČR na 37. místě (27 063 USD).
To ukazuje ze všeho nejlépe, kam Castro Kubu dovedl. Oproti jiným státům a třeba i ČR má přitom Kuba jako tropický ostrov řadu výhod daných už svou geografickou tropickou polohou – přinejmenším může těžit z turistiky a rybolovu a zemědělské výroby nepřerušované zimním obdobím. A nakonec třeba i z toho, že tam není třeba v zimě topit. Co by za to daly třeba naše domácnosti!
