Byla to hlasitá polemika. Kupodivu, nikdo se neohlížel přes rameno, jestli nejsou nablízku udavačské uši. Jen pomalu s tou rovností. Rovni jsou si lidé jenom před tváří boží. Kdo chce rovnost na zemi, je lhář a šejdíř. Francouzi jsou si rovni jen v jediném. Ve strachu před gilotinou. To je to jediné ovoce francouzské svobody.
Rakovničtí se rozhodli pro zcela výjimečnou a originální oslavu 31. výročí Sametové revoluce s klíči v hlavní roli. K originalitě pomohla současná epidemiologická situace, která zakazuje společenská setkání.
Na svědomí je má Felix Edmundovič Dzeržinskij, Polák, jehož dětským snem bylo zabít tolik Rusů, kolik jen bude chtít. Jeho životní příběh je jasným dokladem toho, jakým řízením osudu se i takové ne právě lidumilné přání může v podstatě velmi snadno splnit.
Tu by zřejmě Nabokov získal za svůj román Lolita, jenže na to byl jeho slavný i komerčně úspěšný příběh o lásce literárního vědce k nedospělé dívce ve své době – a nakonec vlastně i dnes – příliš kontroverzní. V životě však tento bezpochyby vynikající spisovatel a kupodivu i nadšený entomolog přišel o mnohem víc.
Vytváření různých voskových plastik má dlouho tradici. Snadno tvárný materiál je schopen precizně a dokonale znázornit prakticky cokoliv. Je z něj třeba vyrobena hlavička Pražského jezulátka, ale používal se v minulosti i k výrobě přesných anatomických modelů. Odtud byl pak k voskovým figurám už jen krůček.
Vasilij Ivanovič Čapajev (9. 2. 1887 – 5. 9. 1919), legendární velitel rudých během občanské války v Rusku, je zřejmě i jejím nejslavnějším hrdinou. Obestírají ho však i záhady a tajemství. Vydali ho bílým jeho vlastní lidé? Podíleli se na jeho zabití i čs. legionáři? A proč se nikdy nenašlo jeho tělo?
A život mu nezachránila ani krásná snacha. Příběh Adama-Philippa, hraběte de Custine (4. 2. 1740 – 28. 8. 1793), není ojedinělý. I když byl schopný velitel i podnikatel, stal se obětí teroru Francouzské revoluce, jehož pověst pošpinili nejradikálnější poslanci v Národním shromáždění, tzv. montagnardi.
A ani se tomu nemůžeme moc divit. Fjodor Fjodorovič Raskolnikov, vl. jménem Fjodor Iljin (nar. 28. 1. 1892) se totiž ze všeho nejvíc proslavil svým kritickým „Otevřeným dopisem Stalinovi, závažnějším o to, že Raskolnikov sám patřil mezi nadšené bolševické revolucionáře. A možná i proto okolnosti jeho úmrtí zůstávají neobjasněné dodnes.
Retro je velmi oblíbené. Je to dáno tím, že člověk má schopnost zapomínat na věci zlé a ošklivé a idealizuje si vlastní mládí. Je to velmi potřebná vlastnost pro to, aby byl člověk psychicky v pohodě, ale nepříliš dobrá pro historii a společnost. Říká se, že člověk, který zapomene na vlastní minulost, je nucen si ji zopakovat. Nevím, co je na tomto tvrzení pravdy, nikdy jsem to nezažil, a proto také žádný hluboký rozbor nečekejte.
Odehrála se 8. listopadu 1975 v přístavu v Rize na palubě sovětské válečné lodi, torpédoborce Storoževoj a vedl ji zástupce pro věci politické Valerij Michajlovič Sablin (1. 1. 1939 – 3. 8. 1976). Chtěl tímto způsobem upozornit vedení SSSR, že se odchýlilo od leninských zásad, a zjednat nápravu.
Takový život byste asi prožít nechtěli. Tvrdá práce 12 – 14 hodin denně, nemoci, ochrnutí a nakonec slepota. Sovětský spisovatel Ostrovskij toto všechno prožil a popsal proto, že měl pocit, že to má smysl. Vždyť bojoval za komunismus a tím i za lepší zítřek celého lidstva.
Měl vlastně štěstí, mohl dopadnout také podstatně hůř. Prakticky profesionální revolucionář Vladimir Lvovič Burcev bojoval nejprve proti carské, potom proti bolševické a nakonec i proti německé totalitě a podle některých historiků je také vůbec prvním politickým vězněm sovětského režimu.
Kdyby ta naše revoluce před 30 lety nebyla tak sametová. Místo toho se jen ptáme, zda se dnes máme líp nebo hůř než před rokem 1989, a když dojde na to negativní, slyšíme, že to chce trpělivost a hlavně generační výměnu. K té už zcela jistě došlo. Takže, jak to vypadá po ní?
Vojenské jednotky britských kolonistů na americké půdě se teprve učí bojovat. O to více nesnáší svého panovníka na druhé straně Atlantiku, který naprosto necitlivě zasahuje do jejich života. Zkouší to stokrát opakovaným způsobem a se stejnou arogantní povýšeností, jako jinde ve světě. A Británie opravdu vládne mnoha zemím. Koloniální velmoc na zenitu své moci. Zde se však zdá, že narazila kosa na kámen. Povstalci mají nejen zbraně, ale i peníze, za které je nakupují. Ty peníze však někde a někomu musí chybět.
Na sedmém ročníku Signal festivalu se návštěvníkům představí 18 uměleckých instalací mezi nimiž nebude chybět ani ta největší co byla dosud vytovřena. K vidění bude i světelné dílo od architekty Evy Jiřičné. Festival se uskuteční v době od 10. do 13. října.
Jeho životopis před nás klade jednu velkou zásadní otázku. Je možné zlu, jakým komunisté v té době v Rusku bezesporu byli, čelit zase jen zlem, a to pokud možno ještě horším? Semjonov věřil, že ano. Ale nezapomínal přitom ani na své zájmy a prospěch.
Psal se totiž revoluční rok 1848, zvaný také Jaro národů, čímž se mínily národy „utlačované“ tehdy v habsburské monarchii. V Praze si toto povstání vyžádalo 43 mrtvých a jedním z nich se stala i manželka tehdejšího zemského velitele a „hrobaře revoluce“ kněžna Windischgrätzová.
Stačí se narodit do „převratné“ doby a člověk má o „zábavu“ postaráno. Baronka Sofie Buxhoeveden (6. 9. 1883 –26. 11. 1956) z té nejvyšší ruské společnosti mohla být popravena spolu s carskou rodinou, měla ale štěstí v neštěstí. Co ji zachránilo?
Málokterý cizinec tak odkázal splynout s českým prostředím jako právě tento francouzský stavební inženýr a přírodovědec. S českými vědci spolupracoval a taky se přel, trilobitům dával česká jména, razil podivuhodné teorie, ale hlavně za sebou nechal pořádný kus vědecké práce.
,,Sire, Bastila byla dobyta.“
,,Kým?“
,,Lidmi, Sire. Veliteli pevnosti usekli hlavu a nosí ji po Paříži na kopí.“
,,Ale to je vzpoura!!“
,,Nikoliv, Sire. To je revoluce.“
Klasický dialog, který proběhl v ranních hodinách, ve středu 15. 7. 1789 mezi francouzským králem Ludvíkem VI. a Françoisem XII. de La Rochefoucauld, vstoupil do učebnic historie. Pád symbolu útisku a feudální despocie, o den dříve, zkazil králi chuť na snídani. To se z učebnic dozvíte také. Vzhledem k tomu, co tato akce rozpoutala ve Francii v příštím desetiletí, dalo by se o jejím přínosu polemizovat. Gilotina se nezastavila. Ale dejme tomu, že to byl opravdu konec starých časů, tak jak si feudalismus představujeme.