Šťastný revolucionář si splnil svůj sen. Stálo to miliony životů

20.7.2020
Václav Pavlík

Felix Edmundovič Dzeržinskij se narodil roku 1877 jako syn příslušníka nižší polské šlechty, majitele statku a profesora na gymnáziu Edmunda a matky Heleny, pocházející z profesorské rodiny. Při křtu dostal dvě křestní jména – latinské Felix a polské Szczęsny – obě znamenající „šťastný“, na památku jeho šťastného narození. Jeho matka totiž již ve vysokém stupni těhotenství spadla večer do sklepa, jehož vchod nebyl zakrytý. Měla však štěstí. Když druhý den předčasně porodila, dítě se narodilo zdravé.

Felix měl devět sourozenců a nelehké dětství. Když jeho otec roku 1882 zemřel na tuberkulózu, bylo mu teprve pět let. Jako dítě Felix snil o tom, že se stane knězem a dokonce zamýšlel vstoupit do jezuitského semináře. Rusko a Rusy, kteří okupovali Polsko, od dětství nenáviděl. Představoval si, že když si nasadí kouzelnou čapku, která ho udělá neviditelným, může hravě zabít tolik Rusů, kolik chce.

„Rudý Napoleon“ Tuchačevskij se sice stal obětí Stalinových čistek, sám však vraždil pomocí plynu

V letech 1887 až 1895 studoval na gymnázium, ze kterého odešel, protože v osmém ročníku propadl z ruštiny a řečtiny. Vstoupil do litevské sociální demokracie a stal se revolucionářem z povolání. Začal používat první stranické a revoluční pseudonymy „Jakub“ a „Jacek“. Mnohokrát se dostal do vězení a roku 1917, po setkání s Leninem, se stal bolševikem. A také zakladatelem a prvním velitelem obávané tajné policie „Čeky“, která se dále transformovala v GPU, pak v NKVD a nakonec v KGB. Byl jedním z mnoha „architektů“ a hlavní organizátor rudého teroru, mnoha masových vražd a bolševických represálií během Ruské občanské války (1917 – 1922), v níž zahynulo několik set tisíc osob, mužů, žen i dětí.

Ke vzniku Čeky došlo po revoluci, kdy bolševici v Rusku uchvátili moc. Po převratu začali těm alespoň trochu lépe situovaným lidem zabavovat jejich majetky, vyvolali značný odpor. Aby ho mohli zlomit, bolševici nastolili rudý teror a v prosinci 1917 byla zřízena státní extrémně represivní organizace “Všeruská mimořádná komise pro boj z kontrarevolucí, spekulací a sabotáží“. Ze začátku jejího ruského názvu – Črezvičijnaja komisija – vznikla její obecně známé pojmenováni Čeka. Její členové – příslušníci – se potom nazývali čekisté.

Na svědomí měl tisíce životů, přesto byl oblíbenější než Stalin. A také na to doplatil

Běžnou praxí čekistů bylo, že likvidaci nežádoucích osob, tj. jejich vraždám, předcházelo mučení provázené neuvěřitelnou krutostí spolu se sadistickým mrzačením. Oproti čekistům byli středověcí inkvizitoři jen ubohými učedníčky. Poprava zastřelením do týlu hlavy byla ještě vlastně „humánní“ oproti házení jen „podezřelých“, ani ne odsouzených, bez vyšetřování a bez soudu zaživa do vysokých pecí nebo do moře, kde se utopili.

A to vše se dělo v souladu s Leninovými pokyny, který např. nařídil, aby spekulanti byli bez soudu stříleni na místě. Obětí rudého teroru se stávali lidé, kteří neměli správný původ, výchovu, vzdělání či zaměstnání, nebo byli věřícími, nebyli tedy těmi správnými dělníky nebo rolníky podporujícími bolševickou vládu. To k jejich případné likvidaci bohatě stačilo.

Trockij byl zabit cepínem, lítost si ale nezaslouží. Nejznámější Stalinův odpůrce měl na svědomí tisíce životů

Ještě tvrdší poměry, i když se to zdá nemožné, panovaly v Rudé armádě. Neexistovalo, aby vojáci ustoupili, přeběhli k nepříteli nebo byli v boji poraženi. A aby se tohoto cíle mohlo dosáhnout, byly stanoveny procentní kvóty poprav vojáků u každé jednotky, která se tímto provinila. V tomto ohledu se zvláště vyznamenal Trockij, který nechal vytvořit speciální oddíly, které střílely do ustupujících vojáků. Sovětský voják pak neměl na výběr – buď ho zabil nepřítel nebo jeho vlastní lidé.

A pokud takto Rudá armáda zacházela s vlastními vojáky, osud válečných zajatců byl ještě krutější. Váleční zajatci byli běžně zabíjeni a bělogvardějští důstojníci před smrtí bestiálně mučeni. Ostatně stejnou zkušenost s Rudou armádou měli i naši legionáři.

Radši bojovat s čertem, než s Čechy. Čs. legionáři u Lipjag zvítězili nad mnohonásobnou přesilou

Rudá armáda ovšem úspěšně hospodářsky likvidovala i vlastní zázemí. V dubnu 1918 měla 150 000 vojáku a koncem roku 1920 už 5,5 milionů. Tak obrovská armáda doslova vyjídala celou zemi a obyvatelstvo začalo trpět nouzí a hladem. Důsledkem bylo ještě tvrdší vymáhaní dodávek potravin od rolníků, kteří neměli sami co jíst. Tato naprosto zoufalá situace vedla v letech 1920 – 1922 k lidovým povstáním. Dzeržinskij proti nim nasadil trestní oddíly a osobně vybíral velitele, kteří potom proti hladovějícím rolníkům, tedy svým vlastním lidem, použili dělostřelectvo.

Čapajev jako oběť Trockého spiknutí. Záhada stará přes sto let

Roku 1921 už měla Čeka takřka čtvrt milionu příslušníků a k tomu stejný počet vojáku v jí přímo podřízených oddílech. V jejím vedení potom nebyli nejvíc zastoupení Rusové, jak by se zdálo logické, ale Poláci, Arméni, Židé a Lotyši, protože podle Lenina jsou povahově příliš měkcí. Sám Dzeržinskij prohlásil, že „čekistou může být člověk s chladnou hlavou, vřelým srdcem a čistýma rukama“. Aniž by přemýšlel nad tím, jak to jde dohromady s bestiální krutostí, jíž byli čekisté proslulí.

V roce 1919 a pak v dalších letech Dzeržinskij do svých rukou soustřeďoval stále větší moc. Stal se lidovým komisařem vnitra (tj. ministrem), dál vedl Čeku, získal kontrolu nad veškerou dopravou v zemi, což pro něj byla nesmírná strategická výhoda, a přešel pod něj i Lidový komisariát (tj. ministerstvo) komunikací. Prosadil také, aby do každé státní instituce byl dosazen nějaký čekista, aby měl pod kontrolou činnost jejich zaměstnanců.

Kdysi Leninův druh, potom oběť stalinských čistek, prakticky zapomenutý Radek

V době hladomoru, v prosinci 1921, Dzeržinskij zavedl tzv. „létající revoluční tribunály“, které na venkově, přímo na místě ihned odsuzovaly rolníky, kteří nesplnili státem předepsané dodávky, do vězení nebo koncentračních táborů (gulagů). Dávky byly ale stanoveny tak vysoké že v podstatě rolníky odsoudily k smrti hladem a docházelo proto i k masovým sebevraždám celých rolnických rodin. V létě 1922 tak bylo postiženo hladomorem více než 30 milionů obyvatel.

Dzeržinskij se vedle toho, jako pravý revolucionář, zapojoval do všech oblastí života v zemi. Spolu s Trockým se zasadil o to, aby byla úplně zlikvidovaná církev a tím vytvořena ateistická společnost v duchu komunistické, tj. ateistické a materialistické doktríny. Dosáhl také toho, že likvidace náboženství (a věřících) bylo výhradně v náplni činnosti Čeky.

Dalším Dzeržinského počinem bylo, že se roce 1921 stal předsedou „Komise pro zlepšení života dětí“, jejíž hlavním cílem bylo skoncovat s dětským bezdomovectvím (bezprizorností). Stalo se tak s pravým bolševickým cynismem, neboť to byly právě čistky Čeky, které nesčíslně rodin připravilo o otce a někdy i matku a osiřelým dětem potom nezbývalo nic jiného, než se toulat a žít na vlastní pěst.

StB byla horší než gestapo. A uměla se o sebe postarat i po sametové revoluci

Dzeržinského počínání však bylo v tomto případě jen logické. Bezprizorné děti nechal soustředit do státních sirotčinců, kde jim vychovatelé mohli hned od mala „vymývat mozek“ a dávat do hlav tu jedinou „správnou“, tedy komunistickou ideologii, aniž by tento proces narušoval případný vliv jejich rodičů s jiným světonázorem.

Takových dětí přitom nebylo zrovna málo, oficiální statistiky udávají jejich počet na 5 milionů, a to nezahrnují ty děti, které zemřely hlady nebo na různé nemoci, často ani neléčené. Tomuto číslu odpovídá i často zpochybňovaný počet všech obětí ruské bolševické revoluce v letech 1918 – 1922, tj. vojáků padlých na obou stranách, popravených a umučených civilistů a obětí hladomoru, sebevražd a epidemií, především tyfu, cholery a úplavice, odhadovaný na 12 milionů.

Kozák a bandita ataman Semjonov Rusko před komunisty nespasil. I když jemu a jeho mužům nebylo cizí ani to nejbrutálnější násilí

V „ohni revoluce“ nakonec 20. července 1926 zemřel i sám Dzeržinskij. Během dvouhodinového projevu na plenárním zasedání “Ústředního výboru pro stav hospodářství SSSR“ mimo jiné „jasnozřivě“ ostře kritizoval  Pjatakova a Kameněva, kteří byli později, v roce 1936 a 1937, popraveni, i svého dřívějšího spolupracovníka Trockého (kuriózně zavražděného cepínem roku 1940 sovětským agentem v Mexiku).

Už při projevu bylo na Felixi Edmundoviči vidět, že se necítí dobře. Pak se nervově zhroutil a týž den zemřel na infarkt. Toto náhlé úmrtí dodnes zavdává příčiny ke spekulacím, že nebylo tak úplně přirozené. Pohřben byl na Rudém náměstí v Moskvě u kremelské zdi.

Neštítil se extrémně krutě mučit ani ženy. Bestie v estébácké kůži Miroslav Pich-Tůma

S podporou Stalina byla potom vytvořena legenda o poctivém, lidumilném, romantickém „Železném Felixovi, „rytíři revoluce“. Stal se i vzorem pro všechny státní policie pozdějších socialistických států, včetně naší StB. Pozorný divák si dokonce může všimnout, že jeho portrét visí i v pracovně televizního majora Zemana. Přitom nejde o žádnou speciální režimní propagaci – je to pouhá dobová reálie.

Až teprve koncem 80. let minulého století se začaly objevovat články a publikace, které poodhalily Dzeržinského skutečnou, tj. bezpochyby psychopatickou tvář. Vlastně se mu splnil jeho dětský sen a těžko mu vyčítat, že si to tak užíval. Vždyť si jen nasadil kouzelnou čapku v podobě Čeky a mohl beztrestně zabít tolik Rusů, kolik jen zvládl.

FOTO: Felix Edmundovič Dzeržinskij

Felix Edmundovič Dzeržinskij - Dzeržinskij SSSR Čeka terorFelix Edmundovič Dzeržinskij - Felix DzeržinskijFelix Edmundovič Dzeržinskij - DzeržinskijFelix Edmundovič Dzeržinskij - Felix Dzierzynski Dzeržinskij SSSR Čeka teror


Nepřehlédněte