Jedním z takto postižených byl i Radek. Na svět přišel 31. října 1885 jako Karol Sobelsohn v židovské rodině ve Lvově, tehdy rakousko-uherském, ale sám židovskou víru nesdílel a považoval se za ateistu. Doma se mluvilo jen německy. Jeho otec pracoval na poště a zemřel, když byl Karl ještě malý. Příjmení „Radek“ si budoucí revolucionář jako své další jméno vybral podle své oblíbené postavy z knihy „Syzyfowe práce“ (vyšlo v roce 1963 slovensky jako Sizyfovská robota) od Stefana Żeromského (1864 – 1925). Doplnil je pak i novým křestním jménem a otěčevstem – Karl Bernardovič. V roce 1904 se připojil k Sociálně demokratické straně Polska a účastnil se roku 1905 revoluce ve Varšavě.
V roce 1907 se přesunul do Německa, připojil se k SPD (Sociálně demokratická strana) a pracoval v různých stranických novinách do té doby, než byl po hádce s vedením strany roku 1913 vyhnán. Tvořil totiž s Rosou Luxemburgovou levé křídlo strany a byl proti umírněnějším tendencím. Po vypuknutí první světové války se přesunul do Švýcarska, kde se poprvé setkal s Leninem. V roce 1917, po vypuknutí říjnové revoluce, odcestoval do Petrohradu a stal se aktivním bolševickým funkcionářem. Byl jedním z pasažérů tzv. „zapečetěného vlaku“, v němž cestoval Lenin a jiní ruští politici z vyhnanství do Ruska. Spolu s Bucharinem podporoval komunistické povstání spartakovců v Berlíně v lednu 1919, při němž byli jeho vůdcové zavražděni.
Když se to dozvěděl Lenin, byl vzteky bez sebe. Vzhledem k pozdějším spekulacím o Leninově napojení na německou špionážní službu tak přišel možná o víc, než jen o spolubojovníky. Ostatně koncem ledna 1920 se Lenin vrátil do Moskvy s „kvalifikací“ specialisty právě na Německo. V říjnu 1923 se Radek silně zajímal o Hamburské povstání a byl tam spolu s dalšími bolševiky vyslán na jeho podporu. I když do poloviny října byly do této země z právě vznikajícího SSSR převedeny milionové prostředky v tvrdé měně, vše bylo nakonec marné a i toto povstání bylo potlačeno.
V září 1923 se Radek setkal se sovětskou spisovatelkou a revolucionářkou se značně volnými mravy, Larissou Reisnerovou (1895 – 1926), což ovšem tehdy k téměř státní politice „volné lásky“ nebylo až tak neobvyklé. Larissa byla aktivní účastnicí Říjnové revoluce a v létě 1918 vstoupila do bolševické strany. Sloužila v Rudé armádě a námořnictvu. V roce 1919 zastávala několik měsíců funkci komisařky generálního štábu Rudé armády. V roce 1918 se provdala za velitele flotily Fjodora Raskolnikova. Radek se s ní stýkal až do její předčasné smrti, k níž došlo po nákaze tyfem.
Radekův vliv po Leninově smrti v roce 1924 začal slábnout a o rok později byl odvolán ze své funkce v ústředním výboru Komunistické strany. Stal se místo toho prvním rektorem Sunjatsenovy univerzity v Moskvě, která byla otevřena toho roku v listopadu výhradně pro čínské studenty – členy Čínské komunistické strany a Kuomintangu. V roce 1927 však byl vyloučen ze strany a odvolán z univerzity. Ztratil totiž nejen zábrany, ale i soudnost, a začal na akademické půdě veřejně kritizovat Stalina, zvláště pak jeho doktrínu o vítězství socialismu v jedné zemi. Pak si ještě „pomohl“, když se v Leningradu podílel na Zinověvem organizované nezávislé demonstraci k 10. výročí Říjnové revoluce. Počátkem roku 1928 byli prominentní členové strany, kteří stáli v opozici proti Stalinovi, deportování do různých míst Sovětského svazu. Radek musel na Sibiř.
V roce 1930 se mohl vrátit a po provedení „sebekritiky“, tj. bezvýhradnému se podřízení oficiální politice strany, působil jako uznávaný novinář.
Během moskevských procesů, které byly součástí Stalinova Velkého teroru, byl obviněn ze zrady a trockismu. Při druhém moskevském procesu v lednu 1937, který rozhodoval o životě nebo vězení šestnácti soudruhů, byl Radek odsouzen k 10 letům práce v gulagu. V tomto procesu nenápadně upozorňoval, že navzdory svému přiznání není zrádce strany. Připomněl prokurátorovi Vyšinskému, že jeho obvinění bylo založeno pouze na jeho, tj. Radekově výpovědi, a dovolával se jakýchsi „dohod“. Zřejmě s ním vyšetřovatelé uzavřeli určitou úmluvu, která poškodila ostatní obviněné, a za to Radekovi slíbili svobodu. Radek věřil, že tato úmluva ho zachrání před trestem smrti, což se také stalo.
Údaje o jeho smrti se různí. Podle jedné zprávy byl zavražděn při pokusu o útěk z gulagu 19. května 1939, podle druhé ho zabil agent NKVD, podle třetí ho napadli a zabili spoluvězni. Nebylo to zas až tak neočekávané. To, že Radek bude zavražděn ve vězení, již krátce po jeho monstrprocesu předpověděl původem ruský novinář a revolucionář a Trockého spolupracovník Viktor Serge (1890 – 1947). V roce 1988 byl Radek jako oběť stalinských čistek rehabilitován.
Značný počet Židů, kteří se jako Radek dostali do bolševického vedení, ve skutečnosti tvořil jen nepatrnou menšinu mnohamilionového ruského židovstva. Většina ruských Židů je pokládala za vyvrhele, kteří zapomněli svou víru a národní kořeny a aktivní účastí v bolševickém hnutí hanobili jméno Boží a podněcovali mezi národy Ruska antisemitismus.
Specifickým rysem této doby i bylo množství politických vtipů, v nichž byl častým aktérem Stalin. Autorství mnohých z nich je přičítáno právě Radekovi. Třeba těchto:
Na přehlídce na 1. máje v 30. letech nese velmi starý Žid transparent, na kterém je napsáno: „Děkuji, soudruhu Staline, za mé šťastné dětství!“ Pořadatel k němu přistoupí a povídá: „Co to je? Posmíváte se naší straně? Přece každý musí vidět, že když jste byl dítě, tak soudruh Stalin ještě nebyl na světě!“ A starý muž mu odpoví: „Právě proto jsem mu vděčný!“
Stalin ztratil svou oblíbenou dýmku. Za pár dní se ho Lavrentij zeptá: „Našel jste už svou dýmku?“ „Ano,“ odpoví Stalin. „Našel jsem ji pod pohovkou.“ „To je nemožné,“ vykřikne Berija, „tři zločinci se už přiznali ke krádeži!“
