Sovětský brigádní generál Vasilij Michajlovič Blochin se narodil 7. ledna 1895 v rolnické rodině. V době první světové války sloužil v armádě. Po říjnové revoluci roku 1917 poznal, kde nejvíce může pomoci nové vládě dělníků a rolníků a stal se členem sovětské tajné policie Čeka, zřízené k obraně diktatury proletariátu a k ochraně všech revolucí vydobytých vymožeností. Jak ji také Stalin nazval – neúnavným strážcem revoluce, taseným mečem proletariátu.
Brzy si jeho nadřízení všimli Blochinovy pracovitosti a oddanosti k práci, a tak nadšený komunista rychle postupoval po služebním žebříčku. Když bylo vytvořeno nové oddělení NKVD, jeho šéfem se stal, už po šesti letech služby, za mimořádné zásluhy, právě Blochin. Ovšem ty vynikající zásluhy spočívaly v nemilosrdnosti, zastrašování, v úkladných a tajných vraždách, mučení a popravách. Toto oddělení NKVD sídlilo na nechvalně známé Lubjance v Moskvě, jeho příslušníky vybíral Stalin a také mu osobně velel. Kupodivu Blochina nepostihly žádné čistky obvyklé v době stalinismu. Blochin se podílel spolu s dalšími popravčími na mnohých hromadných vraždách zvláště v období velkého teroru v letech 1936 až 1938 a během druhé světové války. Vlastní rukou zavraždil desetitisíce lidí, včetně 7 000 polských zajatců během Katyňského masakru v létě 1940. Sovětská propagandistická kampaň z něj tehdy obviňovala nacistické Německo.
Blochin zastával funkci velitele vnitřního vězení v Lubjance a vedl skupinu popravčích. Dostával rozkazy přímo od Stalina, který mu plně důvěřoval. Blochin tak osobně popravoval vězně, kteří ještě včera byli na vysokých postech stranického a státního aparátu a upadli v nemilost, jako např. maršál Sovětského svazu Michail Tuchačevskij a dva ze tří šéfů NKVD Gendrich Jagoda (†1938) a Nikolaj Ježov (†1940), pod kterými předtím sloužil. Svou „práci“ vykonával s minimem kontroly, bez oficiálních dokumentů a nějakých byrokratických překážek. Za dobu Stalinova života bylo rozhodnuto o cca 828 000 popravách, které NKVD také vykonala.
Když začaly v Moskevské oblasti svou činnost současně vykonávat tři speciální trojčlenné soudící komise, bylo odsouzených takové množství, že na to popravčí čety NKVD už nestačily. Jejich život byl jednotvárný. Hned ráno při výdeji pušek a střeliva dostávali vodku, a když se vrátili po vykonaných popravách zpět a odevzdali pušky, dostali tolik vodky, kolik vypili. Pak šli spát. Řešením se ukázaly popravy s použitím výfukových plynů ve speciálních plynových autech [dušegubka], což byl nákladní skříňový vůz přestavěný na plynovou komoru. Bylo to světové prvenství: plynové auto – zkonstruováno a vyrobeno v Sovětském svazu.
Když se příbuzní těch, kteří byli v době Velkého teroru popraveni a neměli žádné zprávy, dotazovali na jejich osud, tajná policie jim sdělila, že zatčení nemají deset let právo na korespondenci. Když uplynulo oněch 10 let a zatčení se nevrátili a příbuzní se znovu dotazovali, tentokrát jim bylo řečeno, že zemřeli ve vězení.
Blochinův tým popravčích pracoval v noci, vždy po 10 hodin bez přestávky. Za svítání dostali všichni popravčí vodku. Blochin sám popravoval nepřetržitě a rychle, sám byl schopen zastřelit jednoho odsouzeného každé tři minuty. Za své služby byl vyznamenán devíti řády včetně Leninova řádu. Po Stalinově smrti byl degradován a donucen odejít do důchodu. Údajně začal pít a začaly se u něho projevovat sklony k šílenství. Zemřel v roce 1955, kdy údajně spáchal „sebevraždu“.
