Ty události před 17. listopadem, o nichž redaktor svobodné Evropy Petr Brod mluví, byly navzdory své zdánlivé nenápadnosti zcela klíčové. Studentská demonstrace a následný masakr na Národní třídě před téměř třiceti lety jsou stále v živé paměti Čechů i Slováků. 17. listopad roztočil kolotoč demokratické revoluce závratným tempem.
Sametová revoluce bývá mnohdy označována za revoluci studentskou – zcela právem. Právě aktivity studentských spolků a protirežimní činnost mladých lidí byly katalyzátorem dění. V centru událostí stála Praha, což ovšem nijak neumenšuje angažovanost desítek a stovek organizátorů v regionech a na Slovensku.
Studentská připomínka Dne studentstva a 50 let od úmrtí studenta Jana Opletala byla pochopitelně od počátku příprav trnem v oku komunistickým funkcionářům. S iniciativou přišli v září 1989 pražští nezávislí vysokoškoláci, a aby měla událost větší šanci být povolena, spojili se nad její organizací s Městskou vysokoškolskou radou SSM, kde se za podporu aktu zasadili předseda městského výboru SSM Martin Ulčák, spolu s vedoucím odboru pro práci s nezávislou mládeží MV SSM Janem Daňhelem. Akce, jako taková, nakonec 7. listopadu 1989 prošla, ovšem nesměla se konat na některém z velkých pražských náměstí. Volba padla na Albertov.
Organizátoři akce byly zástupcem náčelníka pražské správy SNB plukovníkem Bečvářem ujištěni, že Bezpečnost proti studentům nijak nezasáhne. Navzdory tomu zastupující náčelník pražské Správy SNB, plukovník Bytčánek začal jednat s vedením Federálního ministerstva vnitra o vyhlášení mimořádné bezpečnostní akce. V den konání demonstrace byla rozkazem č. 16/89 je vyhlášena Mimořádná bezpečnostní akce na celém území republiky. Cílem mělo oficiálně být zabezpečit klidnou demonstraci, zabránit radikalizaci a příchodu demonstrantů na Václavské náměstí. Uvedený plukovník Bytčánek je posléze v průběhu večera tím, kdo vydává rozkazy k zásahu, a právě jemu bývá, krom jiných, přičítána vina za krvavou řež.
Budeme-li se pohybovat v intencích příprav onoho „Velkého dne“, stáli na straně studentů řady schopných organizátorů. Mezi nejznámější studentské vůdce bezesporu patří Monika Pajerová, která jako první promluvila na Albertově. Dodnes je politicky činná v evropských strukturách. Dále například student AMU Martin Mejstřík, bývalý senátor. Od začátku stál v popředí také současný šéf neziskové organizace Člověk v tísni Šimon Pánek. Od roku 1993 je poslancem českého parlamentu Marek Benda, taktéž dřívější studentský vůdce. Pražská FAMU měla v těchto strukturách hned dva významné zástupce, jimiž jsou scénárista a režisér Igor Chaun a spolupracovník Hřebejkových trháků scénárista Petr Jarchovský.
K nejužším kruhům patřil také Petr Žáček, dnešní vedoucí Ústavu pro studium totalitních režimů a poslanec českého parlamentu. Z těch desítek dalších je jistě nutné zmínit také bývalého ministra vnitra Ivana Langera, novináře Víta Pohanku, bývalého mluvčího prezidenta Václava Klause Tomáše Klvaňu, bývalého ředitele českého rozhlasu s Národní knihovny Vlastimila Ježka a bývalého nejmladšího člena federálního parlamentu Jana Bubeníka. Jim, a mnoha dalším, patří nemalý díl zásluh na převratu, jenž předznamenal svobodný a demokratický vývoj v Čechách i na Slovensku.
