Anekdoty do listopadu 1989
Vychloubá se soudruh ředitel socialistického podniku:
„Tento náš nový stroj nahradí pět dělníků.“
Redaktor podnikového časopisu se zeptal: „Kdo ho bude obsluhovat?“
A ředitel podal vysvětlení: „Osm inženýrů.“
V Praze na ruzyňském letišti přistálo letadlo z USA. Letuška hlásí:
„Vážení cestující, právě jsme přistáli v Praze. Nařiďte si, prosím, své hodinky o šest hodin dopředu a jestli na nich máte i letopočet, tak asi o třicet let zpátky.“
Na návštěvě.
„Kde budete letos trávit dovolenou? Nepojedete do Bulharska?“
„Ne, do Bulharska jsme nejeli loni, letos nepojedeme do Jugoslávie.“
O Antonínu Novotném se svého času vyprávěla tato roztomilá historka, která zcela jistě patří k těm nejvtipnějším:
Jednou ráno uviděl pan prezident u vnějších dveří svého úřadu sedět na bobku muže v montérkách.
„Copak tady děláš, soudruhu?“ ptal se zvědavě.
„Opravuji zámek, pane prezidente. Včera mi dodali objednávku, a tak jsem tady.“
„Správně, soudruhu, už si vzpomínám. Tak opravuj, opravuj.“
Pak celý den úřadoval, prezidentoval, přijímal návštěvy, řídil porady. Když kolem osmnácté hodiny odcházel domů, uviděl opět muže v montérkách, jak sedí na bobku a šťourá se mu v zámku.
„Copak to tady děláš, soudruhu?“ otázal se zvědavě.
„Vždyť už jsem vám to říkal ráno, pane prezidente. Opravuji zámek.“
Antonín Novotný se zamračil a přísně pravil: „Ale soudruhu, takovou dobu? Vždyť já bych to měl hotový za dvacet minut.“
Muž v montérkách na něj pohlédl a s milým úsměvem řekl: „Vy ano, pane prezidente. Vy jste přece zámečník, já jsem advokát.“
Další historka s hlubším podtextem je o Lubomíru Štrougalovi, ale mohla by v ní vystupovat i řada dalších hvězd socialistického politického nebe.
Jednou tedy přišel Lubomír Štrougal domů z práce, otevřel kufřík, začal z něj vyndávat peníze a při tom říkal: „Ženo, dneska jsme zase brali, tak to někam ukliď.“
Paní Štrougalová vzala peníze, otevřela sekretář, ale z něj se začaly sypat jiné peníze.
„V sekretáři je plno,“ hlásila, „zkusím to v peřiňáku.“
I v peřiňáku bylo plno a také v jiných částech nábytku. Přinesla tedy peníze na stůl zpátky a prohlásila: „Už máme všechno plné, Lubomíre. Už to nemáme kam dát.“
Lubomír Štrougal se zamyslel a pravil: „Vidíš to. A teď si představ, že jsou také rodiny, kde pracují oba dva.“
Rozhovor kamarádů na počátku padesátých let.
„Nevíš kolik dostal Novák?“
„Vím, 12 let.“
„A nevíš za co?“
„Za to, že v hospodě prohlásil, že Gottwald je blbec a vrah.“
„A za to dostal 12 let?“
„Jo, dva roky za urážku na cti a deset let za prozrazení státního tajemství.“
Čtyři etapy výstavby významných objektů v socialismu:
1. Předprojektové tvůrčí nadšení.
2. Realizační vystřízlivění.
3. Vyznamenání nezúčastněných.
4. Potrestání nevinných.
Zeptali se Čechoslováka, Rumuna a obyvatele NSR „Jaký je váš názor na nedostatek zboží?“
Němec odpověděl: „Prosím vás, co je to nedostatek?“
Rumun: „Prosím vás, co je to zboží?“
A Čechoslovák: „Prosím vás, co je to názor?“
V podchodu pražského metra si nějaký muž postavil stolek, na něj položil několik reklamních plakátů a začal vykřikovat: „Zájezd do Mnichova, výhodné podmínky, zájezd do Mnichova…“
U stolku se začala tvořit fronta. Muž dále vykřikoval: „Zájezd do Mnichova, už jen několik volných míst, zájezd do Mnichova, odjíždíme přesně za týden v šest hodin ráno, zájezd do Mnichova…“
Z fronty se vyklonil brýlatý mladík a zeptal se: „Kdy se vracíme?“
Muž zareagoval: „Blbce neberem, zájezd do Mnichova…“
Anekdoty po listopadu 1989
„Franto, tobě ten kapitalismus vopravdu svědčí.“
„Nestěžuju si.“
„A kde bereš, člověče, tolik prachů?“
„Votevřel jsem si obchod.“
„A s čím?“
„S paklíčem, ty vole.“
„Hladovky našich občanů se již v brzké budoucnosti začnou dělit na dva druhy,“ začal zcela svobodně vykládat u sochy sv. Václava inteligentně vyhlížející muž.
„Neříkejte,“ zajímali se kolemjdoucí, „a na jaké?“
Obdrželi vyčerpávající odpověď: „Na úmyslné a neúmyslné.“
„Ahoj Pepo, ty prej jsi soukromej podnikatel.“
„Jo, to jsem.“
„Ty, Pepo, a dobrý?“
„Jo, dobrý.“
„Ale s lidma máš asi problémy, ne?“
„S jakejma lidma?“
„No se zaměstnancema. Máš přece nějaký zaměstnance?“
„To mám.“
„A kolik?“
„Jednoho.“
„A jak jsi s ním spokojenej?“
„No, jde to, akorát, že na mně furt chce peníze. Každej den chce na mně peníze. Každej den pořád mluví vo tom, že potřebuje peníze a takhle to chodí už skoro tři čtvrtě roku.“
„Člověče, a na co potřebuje tolik peněz?“
„Já nevím, já mu eště žádný nedal.“
Ke stánku s ovocem a zeleninou se blížil zamračený, mírně podroušený muž středního věku.
„Co stojí ty brambory?“, zeptal se hlasem nepřívětivým a značně ponurým.
„Kilíčko třicet korun,“ odpovídal slušně prodavač, „budete si přát?“
Muž se zamračil ještě více a vykřikl: „Brambory za třicet si strčte…“ zarazil se, po chvíli však pokračoval: „Víte, kam?“
„Vím,“ zněla odpověď, „ale bohužel nemohu pánovi vyhovět, mám tam už broskve za sto dvacet.“
Svěřoval se jeden ministr v restauraci svému známému:
„Mám jednu hroznou vášeň, které se nemůžu zbavit za žádnou cenu.“
„Jedná se o vášeň erotickou?“
„Ale ne, něco takového v mém věku nepřichází celkem v úvahu, spíš naopak – dětinštím a miluji dětské digitální hry. Denně je hraju tak deset až dvanáct hodin.“
„A co tomu říkají doma? Nechtějí tě poslat do blázince nebo alespoň na vyšetření?“
Ministr pravil s uspokojením: „Doma o tom, zaplaťpánbů, nevědí. Já si je beru s sebou do práce.“
Moderátor v televizním studiu:
„Pane ministře, umíte německy?“
Ministr: „Si, si.“
Moderátor: „Ale pane ministře, to je přece italsky.“
Ministr: „No vidíte, já umím i italsky a ani o tom sakra vůbec nevím.“
Nový ministr se ptal ředitele sekretariátu:
„Co dělá támhleten úředník?“
„Nic,“ zněla odpověď.
„A támhleten?“, dotíral dále nejvyšší šéf.
„Taky nic,“ prohlásil upřímně nadřízený.
„Sakra,“ rozčílil se ministr, „jak je možné, že na našem úřadě dva lidé dělají totéž?“
Následující úryvek z rozhovoru prostých lidí ilustruje změny nálad, cítění, myšlení, názorů i stanovisek.
„Konečně dozrál čas, abychom podstatně změnili naši státní vlajku.“
„Neříkejte, a proč?“
„To je přece nabíledni, modrý klín v červeném a bílém obdélníku, takový symbolu už nikomu nic neříká, musíme být aktuální.“
„A existuje již nějaká konkrétní představa?“
„Samozřejmě. Jeden známý mi vyprávěl, že už v parlamentu koluje nový návrh. Jedná se o růžový základ, přes něj duhy a dole docela malinký psí hlavy.“
„Psím hlavám bych rozuměl, to bude jistě symbolizovat obranu naší celistvosti, slavný odkaz Psohlavců.“
„Houby, žádný Psohlavci. Tento symbol znamená, že jsme na sebe jako psi.“
„Aha, a co znamenají duhy a růžová barva?“
„Duhy a růžová barva znamenají lidi a jejich představitele. My, lidi, pijeme jako duhy a růžově to vidí naši dva slavní Václavové – Václav Havel a Václav Klaus.“
„Jak se máte, prostí občané?“, žertuje Václav Klaus.
„Dobře,“ žertují prostí občané.
Zdroj: Velká encyklopedie anekdot od humorologa PhDr. Václava Budinského
